Absolutně doporučuji. Je tam řečeno vše důležité o bezplenkování a celkově vysvětlena podstata tohoto přístupu (v podstatě lze říci životního nebo dokonce i filosofického přístupu) k výchově. Donedávna jsem si myslela, že je to nějaký hodně zvláštní alternativní "úlet", ale tahle kniha mě vyvedla z omylu. Musím dodat, že jsem sama při pobytu v Asii měla možnost vidět naprosto běžně "bezplenkové" děti zapojené do veškerých životních aktivit (i v civilizovaných zemích, jako je například Taiwan), ale nějak jsem měla dojem, že to je k nám asi kulturně nepřenosné. A to tedy kniha právě ukazuje, že není. (Napsala ji Američanka, a tam jak známo mají k těmto tělesným věcem ještě mnohem prudérnější vztah, než na mnoha místech v Evropě).

Autorka zastává koncept "přirozeného" neboli "kontaktního" rodičovství, který obsahuje věci jako nošení v šátku, společné spaní, dlouhé kojení atd. Do tohoto spektra problémů pak zcela jednoduše spadá i bezplenkování - matka má s dítětem vytvořený úzký vztah už od narození, relativně rychle si vybuduje i účinné komunikační metody, a tak nemá problém poznat, kdy dítě potřebuje na záchod. Není to nic o zvykání, učení, ale ani dlouhodobému sledování dětí (tak jsem si to já původně nějak představovala). Během několika měsíců se dospěje do stavu, že matka přesně ví, kdy dítě potřebuje.

Musím říct, že jsem některé věci o svých dětech taky tušila, i když byly ještě novorozeňata, ale sama bych si nikdy netroufla zajít takhle daleko. Dokonce mě to přimělo k tomu, že jsem pár triků zkusila i na svého dnes již skoro 10 měs. syna (píše tam taky, že začít se dá kdykoliv, i když těsně po porodu nebo aspoň během prvníc cca 3 měsíců je největší naděje na zvládnutí úplného bezplenkování). A nestačila jsem se divit, jak to funguje. Skoro mě mrzí, že kniha nevyšla dřív. Dáváme látkovky, tak nejsem tolik vysazená na to, abych něco ušetřila, ale spíš ta komunikace je opravdu úžasná. Je to, pravda, trochu práce navíc, ale jak tam autorka správně ukazuje, ta práce kolem dítěte je vždycky nějaká (třeba praní látkovek, nebo věčné pořizování a pak zas likvidace obrovských balíků jednorázovek), akorát u téhleté máte vyhlídku na to, že tak cca po roce bude po všem.
A, jak píše autorka, kdybyste denně ušetřili třeba jen jednu plenu (tak daleko jsme po cca 4 týdnech teď asi my), tak ten zážitek z komunikace s dítětem je skvělý. Aspoň u nás se potvrdilo, že pro dítě je skutečně docela velký rozdíl, jestli koná potřebu do plen, nebo někam jinam. A fyzická blízkost s pečující osobou v takových intimních chvílích je pro něj i pro vás unikátním zážitkem.

Vedle rozboru nejrůznějších aspektů problému spíš z globální perspektivy (jak většina světa po většinu historie bezplenkuje, jak je to v americe v posledních desetiletích - pětileté i starší děti v plínách, názory pediatrů, ...), je tam pak taky část věnovaná praktickým tipům, které určitě významně pomůžou v situacích, kdy se nedaří (například ze zkušenosti vysledovaná období, kdy dítě začne navyklou praxi sabotovat - když začíná lézt, rostou zoubky, atd.). Taky je tam seznam webových stránek a další literatury, kde můžete čerpat inspiraci a rady v případě, že to chcete zkusit. Na prvním místě české Respektovat a být respektován, což je pro mě jedna z nejlepších knih o výchově, jaká byla kdy napsána, a do tohoto konceptu to v podstatě celé zapadá.

No, tak jsem se nějak rozepsala, doufám, že to někomu pomůže (ani nejsem na Rodině registrovaná, jen sem občas nakukuju). V podstatě teď už ani nevím, co mě tak oslovilo, že jsem si knihu původně koupila (doteď si myslím, že pro nás už je to bohužel trochu pozdě), ale po jejím přečtení určitě nelituju, a že je to jedna z mála do puntíku dočtených publikací od doby, kdy jsme si pořídili ty dvě mišata .