Milá Káčo,
přeji Ti i všem našim "kolegyním" nastávajícím maminkám a jejim drobkům vše nejlepší do nového roku a co nejsnažší zvládnutí všeho co nás čeká.
Je prima, jak bezvadně jste s prckem zvládli Silvestra v "daleké cizině" sice to ještě nemám z vlastní zkušenosti, ale myslím, že na tohohle Silvestra budeme v budoucnu určitě vzpomínat nejen kvůli té 2tisícovce, ale i kvůli prckovi v bříšku.
Moc Ti přeji Tvůj výsledek z testů, byla jsi v té šťastnější části populace maminek.
Kvůli výsledku 1:185 u Downova syndromu jsem to štěstí neměla.
Takže jsem absolvovala avízovanou genetickou konzultaci. Můj dojem z toho byl velmi špatný, protože paní doktorka mi vpodstatě pouze sdělila JAK probíhá odběr plodové vody (na to jsou chytré knihy a kamarádky, které měly tu smůlu dostačující) a něco v tom smyslu, že mne pochopitelně nemůže nutit, ale určitě ať se rozhodnu jak se rozhodnu, bude to dobré rozhodnutí.
Bohužel si myslím, že u prvního dítěte, kdy je člověk hrozně vyplašený z jakýchkoliv podezřelých výsledků (alespoň já) a není si jistý snad ničím, je to celkem málo. Mimochodem o genetice při té konzultaci nepadlo snad ani slovo, kromě dotazu na choroby rodiny.
Pak jsem se asi dva týdny psychicky ničila rozhodnutím zda celý zákrok absolvovat nebo ne. Na jedné straně možnost zjištění poškození, doporučení přerušení těhotenství, riziko potratu po zákroku a na druhé straně klid na duši až do konce těhotenství. Nakonec byl pro mne nejdůležitější k rozhodnutí můj otec, který si dal tu práci, přečetl v knihách co se dalo a pak mi dopodrobna vyložil své stanovisko, že bych na odběr plodové vody asi vážně měla jít.
Celá atrakce proběhla za přítomnosti tatínka (naštěstí) a dalším šokem pro mne byla lékařka, která zákrok prováděla.
Nemám zrovna kladný vztah k jehlám jakéhokoliv druhu, proto jsem odvrátila hlavu, zavřela oči a s hrůzou čekala co bude.
Paní doktorka mne dotčeně upozornila, že se na ni přece mohu dívat. Ujistila jsem ji, že ne a že bych ji byla povděčná, kdyby vypnula i nahlížecí monitor, který jinak používají pro maminky aby mohly na ultrazvuku sledovat své rostoucí prcky. To neudelala aby po zákroku mohla následovat její pro mne památeční věta: "Však se podívejte, ani jsme děcku nic neudělali..".
Můžu říct, že toto mě spolu se zákrokem natolik dorazilo, že můj i tak nízký tlak klesl pod únosnou hranici a musela jsem to rozdýchávat adrenalinem a i dnes po 2,5 měsících si pamatuji každou vteřinu z toho rána.
Naštěstí výsledky, na které jsem čekala skoro 5 týdnů, což je taky hrůza, dopadly dobře.
Myslím si ale, že si to budu pamatovat hodně dlouho, co je naše zdravotnictví schopno nastávajícím maminkám sdělit.
Ještě jednou Ti Káčo upřímně gratuluji k příznivým výsledkům a přeji Tobě i dalším maminkám setkávání se samým příjemným maminkovským personálem a v koutku duše doufám, že takováhle paní doktorka je třeba jenom jedna....
Iva