Po přečtení příspěvků o všech brněnských porodnicích jsem začínala mít zoufalý pocit, že jsou všechny hrozné a že prostě nemám kde rodit. Ptala jsem se svých kamarádek i paní doktorky a ve velké většině mi doporučovaly právě Polní. I když některé maminky v této diskusi uváděly zážitky přímo hororové, přece jen jsem se odvážila zajít s manželem na předporodní přípravu. Porodní asistentka, která ji vedla a která se nám hned v úvodu představila, byla velmi milá a ochotně zodpovídala všetečné dotazy všech přítomných. Po teoretické části jsme se zašli podívat na porodní oddělení a na šestinedělí.
Pravda, budova už něco pamatuje, ale všude je patrná snaha prostředí co nejvíce zlidštit. Na stěnách visí obrázky, u vyšetřovacích lůžek jsou zástěny přizdobené umělými květinami… Porodní pokojíky jsou vcelku účelně zařízené, porodní asistentka nám ukázala různé pomůcky, kterých můžeme využít, ať už míče, masážní strojky, porodní židličku nebo porodní křeslo. K dispozici je také sprcha a vana. Několikrát rovněž zdůraznila, že je dobré promyslet si, jak bychom si porod představovali, případně jaké pomůcky si přejeme použít, a vše říct hned na začátku porodní asistentce, která se o nás bude starat. Současně je možné přinést si oblíbené CD, případně olejíček do aromalampy.
Dnes jsem byla na Polní v předporodní poradně. Vyzbrojena poznatky z webu a znalostmi o právech pacientů a s odhodláním, že si nenechám nic líbit, jsem vstoupila dovnitř. Nejdřív mi natočili monitor. Ano, s holými bříšky jsme tam v jedné místnosti v křeslech seděly tři maminky, ale vzhledem k tomu, že jsem měla kalhoty a halenku, tak mi to nevadilo, ani nijak nepohoršovalo.
Při vyšetření ve vedlejší místnosti jsem byla s paní doktorkou sama, dveře zavřené, nikdo nás nerušil couráním sem tam. Při utrazvuku mě paní doktorka až překvapila, jak se vyjadřovala o miminku, jako by to byl její vlastní a ve střední Evropě nejhezčí drobeček.
Všechny porodní asistentky i sestřičky – žákyňky měly připnuté cedulky se jménem, byly příjemné a vstřícné. Celá procedura trvala asi hodinu. Musela jsem tedy chtě – nechtě použít WC na chodbě. Bylo čisté, v bílém provedení, s toaletním papírem a tekutým mýdlem.
Můj dnešní zážitek tedy mohu hodnotit jako velmi kladný. Doufám jen, že se tam všichni zákeřně nepřetvařovali, jen aby mě nalákali k porodu u nich., podle hesla „když ptáčka lapají…“ a pak se mnou teprve zatočí ;-))
Takže já to risknu a pokusím se porodit u Milosrdných bratří.
A všem maminkám mohu jen doporučit, obejděte si porodnice osobně, ať si může udělat svůj vlastní úsudek.