Jsem na tom naprosto stejně, přijde mi, že jsem to psala já!!! Syna miluju, plánovaný, chtěný, jsem šťastná, že ho mám. Ale představa toho samýho kolotoče znova..., ještě tak to těhotenství, ale porod, šestinedělí, u nás se "tříměsíční koliky" protáhly do 11 měsíců, takže prořvaný noci (jím i mnou), komplikovaný kojení, atd., takže takhle představa ZNOVA mě děsí. Do roka nespal ani ve dne, ani v noci, vzteky, řevy - takže fakt bych neměla sílu být těhotná s dalším dítětem.
Tak z 98% jsem rozhodnutá, že nechci už další dítě, ty 2% jsou, že "možná, někdy v budoucnu, třeba za 5 let", uvidíme. Jak se říká, na to špatný se zapomíná, ale já mám pocit, že co tady proběhlo se jen tak zapomenout nedá
To samé s těma nemocema - vždycky si řeknu, že TOHLE už prostě zažívat nechci, asi jsem na to srab, ale přijde mi to jako dobrovolnej masochismus
Ale chápu, že někdo to prostě snáší líp, mávne nad problémy rukou, má lepší a odolnější povahu a nervy a už se těší na další dítě
(Kamarádka má půlroční HODNOU holčičku, takže už plánuje, jak chce hned druhý.)