Když se mi narodil první syn, cítila jsem to úplně stejně. Je to zlatíčko a mám ho moc ráda, ale byl odjakživa divoch, neposlouchal, utíkal nám, takže jsem byla vyčerpaná a poslední, po čem jsem toužila, bylo druhé dítě. Dohodli jsme se s manželem, že druhé dítě bude nejdříve tři roky po prvním, až se trochu vzpamatujem. No a pak jsme jedno ráno slavili moje narozeniny ;-) a za měsíc jsem se začala cítit nějak divně - no a druhá čárka byla tam... Byla jsem z toho dost na dně a pořád jsem si nebyla jistá, jestli to druhé dítě budu mít ráda, ale těhotenství jsem zvládla a dneska máme nádhernou a hodnou holčičku, které bude v pátek rok. Jsem šťastná, že ji mám. Mimochodem, se synem jsou od sebe bez jednoho dne o dva a půl roku...
Chci jen říct, že je normální, že se na to necítíš, já jsem taky obdivovala každého, kdo má dvě děti kousek od sebe, a ze začátku je to taky záhul, obzvlášť těhotenství, když musíš s neustálým pocitem na zvracení a pak s pupkem honit divoké batole, ale je to čím dál tím lepší a dneska jsem šťastná, že to tak dopadlo.