já bych to napsala ještě trošku jinak....
Myslím si o sobě, že jsem dost silná poprat se se životem jako takovým (a doufám, že se jednou nebudu moc divit ).

Můžu si ale takový pocit dovolit proto, že mám ZÁZEMÍ. Mám milujícího manžela, se kterým mi vztah výborně funguje. Jsme manželé, partneři, kamarádi.
Takže můžu bojovat s celým světema a přitom vím, že je místo, kde si můžu v klidu lízat rány. Že mám své DOMA, kde mě mají rádi, kde jsem v bezpečí.

Toto týrané ženy (a vlastně kdokoliv) nemají. Místo, které by měli považovat za nejbezpečnější - domov - je pro ně místem strachu, bolesti, nejistoty...
A to je na tom to nejsmutnější. Nemoci věřit partnerovi, člověkovi, se kterým jsem vztah začala z lásky, který by mě měl milovat.