Můj popis zážitku bude obsáhlejší, ale moc ráda na to všechno vzpomínám a chci se podělit hlavně s těmi, které váhají, jestli cesta do Vrchlabí stojí za to. Předesílám, že ano a to odkudkoli!
Byla jsem šťastná, když se na podzim r.2008 znovuotevřela vrchlabská porodnice. Už dávno jsem věděla, že chci porodit právě tam.Na porod jsem se těšila, díky pocitu, že pojedu do Vrchlabí jsem byla naprosto klidná. 26.12. mi dopoledne odtekla plodová voda,jen trochu, ale cítila jsem, že se to rozjíždí a už nezastaví..Na ten den jsme měli s rodinou naplánovaný výlet do Vrchlabí, taková zkouška trasy. Já tušila, že půjde o výlet s překvapením. Domluvili jsme se, že se pro jistotu nechám v porodnici vyšetřit a když nic, pojedem zase zpátky. Odpoledne jsme kolem 17. hodiny dorazlili, já zašla jen tak cvičně na odd. a užasná PA na příjmu mi sdělila, že už je tam pěkná děložní činnost a že abych už nejezdila zpět, neboť bych se záhy vracela. Sepsaly jsme tedy příjem a protože jsem se cítila ještě dobře, domluvily jsme se, že hodinu ještě strávím s rodinou venku. Šli jsme na jídlo do restaurace, kde už začlo "přituhovat" a co chvíli jsem odskakovala na WC, projít se, protáhnout..když donesli jídlo, tak už jsem rodinu popoháněla, cítli jsem, že mi bude líp na pokoji a taky jsem byla už hodně ponořená sama do sebe, chtěla jsem prostě zalízt někam sama. Vrátila jsem se na Odd., poslala rodinu pryč (oni samozřejmě neodjeli) a volala svý "dule", kamarádce Jitce, která se mnou měla vše prožít.Dorazila po 19 hodině.Relaxační pokoj byl naprosto úžasný, dodnes si pamatuju ten klid, ticho, teplo, útulno. Začalo se to pěkně rozbíhat, nález šel rychle kupředu, s Jituš jsme se střídavě přesouvaly na pokoj do sprchovýho koutu, teplá voda mi dělala úžasně dobře, pak zas do relaxačního do vany..všechno vypadalo nadějně a hladce a zdálo se, že do půlnoci bude hošík mezi námi. Kolem 22 h.už šlo jen štrádovat ostrým krokem tam a zpět, ohnout se nešlo, sednout si nešlo, vlízt do vany nebo sprchy nešlo, lehnout si bylo absolutně vyloučeno! (nechápu, jak by mě kdokoli donutil k lehu a sápat se na klasickéý porodnický křeslo - nedonutil!).I když kontrakce opravdu houstly a já vnímala okolí dosti zastřeně a komunikovala zvláštním jednoslabičným a posunkovým jazykem, uvnitř jsem se cítila dobře, naprosto klidně a vyrovnaně. Pro Jituš bmusela být ta pasivita daleko horší utrpení. Nemohla chudák nic dělat, vyžadovala jsem jen, aby tam tiše zůstávala se mnou. Kolem jedný hodiny po půlnoci kontrakce ještě zintenzivněly a začly být tak nějak "jiné", jedna splývala s další a bolest se přesunula do zad. Nešlo už ani pořádně stát, pořád jsem pochodovala, pak už jen na špičkách, nešlo došlápnout na paty. Záchranou byly žebřiny, po kterých jsem se v záklonu sápala. PA přicházela na kontroly čím dál mlčenlivější a se smutným výrazem a té doby se nález zastavil na 8cm a konec. Zpětně jsem se dozvěděla, že Jituš s PA už probíraly možnosti řešení, ale já jsem to pořád nechtěla vzdát, říkala jsem si, že se jen dlouho točí do pánve. K ránu už PA bezradně krčila rameny nad 8cm, hlavička byla pořád vysoko, nic se nepohnulo. Když po 6h ranní přišly obě za mnou, že už neni jiná možnost než s.c.,velice mě to překvapilo, měla jsem pocit, že to musí jít, že to přeci nevzdám..a štrádovala pořád dál. V půl 7 se začal organizovat operační tým, anestezioložka, operatér, narychlo odběry, cévka, kanyla..atd. To už bylo ve fázi, že bych na operační sál okamžitě běžela i kdyby to odoperoval vrátnej:) Nejpernější chvilka byla cesta vleže na sál a čekání na nestezii, to už mám hodně zamlženo tou pohlcující bolestí. Pamatuju si, že všichni na sále byli hrozně milí, utěšovali, snažili se mě rozptýlit, anestezioložka mě hladila po hlavě a uklidňovala..pak probuzení ještě v předsálí, Jituš mě drží za ruku, usmívá se a říká, že je zdravej a krásnej, že ho měla hned v náručí a vrátí se pro něj, jen co mě doprovodí nahoru na odd. Pak jeden den na pokojíku s monitorem, sledující milý a taktní personál a od chvíle, co jsem se probudila miminko u mě v posteli. První noc Jituš na vedlejší posteli té "jipky". Večer jsem chodila, ráno se stěhovala na svůj původní pokojík. Něco takového by bylo v "klasické" porodnici absolutně nemyslitelné. Po operaci by byl chlapeček (ač zdravý jak řípa)v inkubátoru "na pozorování", já na klasické JIP a dítě by mi ukázali tak za tři dny. O tom, že by ho dali do rukou mému doprovodu (navíc, když to neni manžel)nebo že by kdokoli mohl strávit první noc po s.c. na pokoji se mnou a s dítětem, bych si mohla nechat jen zdát. Odcházeli jsme domů 4 den po sekci, což je taky jinde naprosté sci-fi. Pobyt ve Vrchlabí byl nádherný, na pokoji se mnou mohl bydlet kdokoli z blízkých, návštěvy přicházely kdykoli, včetně malých dětí mých kamarádů. Všechny porodní asistentky jsou skvělé, úžasné, profesionální a lidské. Stejně tak lékaři. Bylo to celé krásné i když jsem si "jela pro přirozený porod" a ten se nekonal, nelitutuju. I kdybych předem věděla, že to skončí na operačním sále, volila bych jednoznačně Vrchlabí. Pracuji jako zdravotní sestra a učitelka budoucích sester přes 15 let, prošla jsem mnoho nemocnic a oddělení, viděla desítky sester a lékařů, ale tato porodnice je nadpřirozený úkaz v naší republice. Nelze úplně vyjádřit dík všem těm skvělým lidem za ten nádherný zážitek, ale kdo mě nejvíc učaroval svým přístupem byly: MUDr. Renata Kramperová, PA Konvalinová a PA, která mě přijímala a propouštěla /já si bohužel nepamatuji její jméno - je menší, tmavovlasá, mateřsky milá a usměvavá/. Kontakt, rozhovory a vizity s nimi si budu pamatovat celý život.
P.S. Když jsem teď před měsícem byla synka ukázat v porodnici, sloužila opět ta úžasná usměvavá, krásná porodní asistentka.