Moje děti žijí tak nějak v realitě, mně se strašně příčí říkat jim, co se jim může někde stát... Živě si to pamatuju u svojí babičky, jak mě pořád cpala do hlavy, že na sebe musím být opatrná, protože... A mě to tak neskutečně lezlo na nervy a postupem času jsem začala dělat všechno naschvál. Radši fakt dětem ukážu, jak co dělat správně tím stylem, že např. teď se tříleťák bál jít po schodech do místního rybíku, nebudu vysvětlovat proč, to by zase bylo na další debat. Řekla jsem mu, ať to zkusí, že mu pomůžu a kdyžtak ho chytím. Chytila jsem ho, protože uklouzl. Budu radši taková máma než věty typu, ať to radši nezkouší, že může uklouznout a namlít si držku. Může, už se mu to hodněkrát stalo. Ale taky ví, že když nic nezkusí, nic nezíská...