Gábino - za sebe odpovídám: porod doma byl moje vlastní zodpovědnost, i kdyby se porod zvrtnul tak, že by ani já ani PA včas nerozpoznala komplikaci a došlo k nějaké tragédii, neobviňovala bych nikoho, a troufám si říct, že ani sebe. (A taky jsem v jedné diskusi slíbila, že když se to nepovede, a já toho budu litovat, že mě vůbec něco takového napadlo, popravdě o tom napíšu.)
Pochybnosti nejsou ten správný výraz pro pocit, který jsem měla. Pochybnosti vyvolávají nejistotu. Já jsem si byla jistá, že jsem si porod doma vybrala jako správnou volbu. Naopak představa porodu v porodnici se mi nelíbila ani trochu. Jistotu, že se NIC NESTANE nemůže mít podle mě nikdo nikdy nikde, ale to, že porodím doma, mne uklidňovalo, těšila jsem se.

Pořídím si auto a půjčím ho kamarádovi, aby pro něco dojel. Je to řidič z povolání, tak jaképak strachy. Pic, auto nabourá. Budu mít vztek. Velkej. A že prej se tomu nedalo zabránit... CHE! Měl dávat pozor, pitomec! Příště nedám auto z ruky a budu raději řídit já...


A když jste tu zmiňovali "smrt stářím" - tatínek mi vyprávěl, jak zemřel jeho dědeček, kterému bylo přes 90 let, ale prakticky nebyl nemocný, jen slábnul a "zpomaloval". Ten poslední den prý u něho seděla celá rodina, můj tatínek ho držel za ruku, a prý cítil, jak pomalu, pomaloučku ten život odchází, puls a dech slábne - tak jak se říká: usnul, a už se nevzbudil...