Je mi 31. Mám dvě děti, nyní nové bydlení, po kterém jsem dlouho toužila. Často ale propadám taky takovým myšlenkám. Že jsem v práci vůbec nedosáhla toho, co jsem si přála. Vlastně mám pocit, že se někde stala chyba, že mi ujel vlak. Děti jsou fajn, manželství taky. Ale nějak nic nestíhám, jen poklízím (všude je ale stejně pořád bordel), vařím, peru. Nic nestíhám, jen než my se někam vypravíme. Ach jo. Aspoň že jdu s dětmi na hřiště, kde se jim opravdu nějak věnuju, protože musím, roční syn se nezabaví sám . Jinak jsem si myslela, že bych mohla s dcerou víc číst, něco vyrábět, ale skutek utek. Přestěhovali jsme se do nového a většího bydlení, což je fajn. Ale zase jsem si tu ještě nenašla spřízněnou duši. S novým mimčem přibyla práce. Mám velký mindrák, že neřídím. Byla bych víc flexibilní, mohla si zajet k rodičům. Možná si to jen myslím.
Kdybych "dělala kariéru", tak mám asi zase jiný mindrák.
Že by krize středního věku :-o
Proti těmto náladám mi pomáhá někam vyrazit. Sama nebo i s rodinkou. Teď nás čeká 3-týdenní dovolená, tak se těším, určitě mě to bude doma pak víc bavit.