Ahoj Miriam, přesně vím, jak jsi to myslela. Já to měla "jednodušší" v tom, že mi hrozil předčasný porod v 6.měsíci, a protože jsem v Podolí proležela 6 týdnů, a protože to dokázali zastavit, tak sjem měla pocit, že jim můžu 100% důvěřovat. Asi je to úplně jiná situace, než když vše vypadá OK hned od začátku. Opakuju, že máš můj obdiv za to, že (na rozdíl od mnohých jiných) nekydáš na porodnici hnůj za to, že tvůj porod proběhl jinak, než sis přála. Já sama už jsem to brala tak, že ať dopadnu jak chci, hlavně ať je dítě v pořádku. A bylo! Je mi úplně fuk, kolik kilo jsem přibrala (však to dokážu shodit :o), je mi úplně fuk, že jsem se po VELMI nutném nástřihu a bohužel i následném potrhání "uvnitř" (přes hodinu a půl šití) dokázala posadit až po měsíci, je mi fuk, že jsem se přestala počurávat (při kýchnutí) až po 15 měsících... a je mi fuk, jestli můj další porod bude probíhat stejně blbě jako ten první. Vydržet se to dá (pokud člověk přestane bejt sobec a myslet sám na sebe) a zdravé dítě je to jediné, na čem v té chvíli záleží... Jasně že ZÁVIDÍM všem, kterým prdne voda, za hodinu začnou bolesti a za další hoďku či dvě mají mimi v náručí, bez jediného stehu... ale pak si uvědomím, kolik dětí při porodu zemře, nebo se přidusí a má následky... kolik žen umíralo dřív, když se rodilo "přirozeně"... dneska už je to vyjímka a spíš nadáváme doktorům za to, že to bolí, nebo že nemůžeme rodit do vody / ve stoji na hlavě / nebo co si tak ještě vymyslíme :-)))))))) Trochu víc pokory by to chtělo... no nic, rozkecala jsem se. Devět měsíců strachu o dítě počaté až po 5tileté hormonální léčbě, průserový porod, absolutně zdravé dítě a já už absolutně bez potíží... snad mi to dává právo obhajovat doktory do posledního dechu :-)))))