Tan nějak, Vilíková, ještě s dovětkem, že tu "práci" dělám ráda a s láskou. Já mám práci, kterou dělám hrozně ráda, spousta pacientů jsou "trvalí klienti", mám k nim vztah, nejsou mi lhostejní ... já vím, je to nesrovnatelné s každodenní péčí o miminko, jenom si prostě čímdál víc myslím, že ze všech možných řešení je mi toto řešení nejbližší - s ohledem na biologickou matku, na náhradní rodiče a zejména na to mimčo.

Když jsem byla kojenec, musela moje mamka na 3 měsíce do nemocnice. V té době se o mě starala moje babička a její druhá dcera, moje teta (taťka byl na vojně). Vůbec si na to nepamatuju, mám hezký vztah jak s mamkou, tak s tetou. Teta se potom vdala a odstěhovala se daleko od naší rodiny, nevídaly jsme se skoro vůbec, ani si nějak moc nepsaly, a přesto, kdykoliv zavolá nebo já zavolám, jsme rády, že o sobě víme a máme informace. Asi by to tak bylo i bez té epizody, o které jsem psala, protože je to rodina, ale myslím si, že by takovýto vztah mohla ta "profesionální pěstounka" klidně udržovat i s adoptivní rodinou dítěte.

Ostatně je to i o tom, co píše Omaňa - kdyby byl možný kontakt přes třetí osobu, tedy v tomto případě tu profesionální pěstounku, možná by se všem ulevilo. On strach má velké oči, a strach z prozrazení (jestliže Omaniny děti jsou v PP, mají o nich jejich rodiče informace) může být u adoptivních rodičů velký. Možná tuto roli sehraje sociální pracovnice, držím palce!