V Motole jsme rodit museli (počátkem června) a už při prvních konzultacích nám s manželem bylo jasné, že jedeme do továrny na děti a snažili jsme se na to připravit. Perfektně na nás působil přístup lékařů, kteří vše dokázali vysvětlit a člověk k nim rychle získal důvěru, zejména k MUDr.Špálové, Mrštinové a Vlkovi. Při přijetí na rizikové těhotenství jsem byla mile překvapená přístupem vrchní sestry, která mi připomínala spíš manažerku a dokonce se nás chodila ptát, zda máme připomínky, požadavky a třeba i stížnosti. Trochu šok bylo porod.oddělení. které se absolutně nedá srovnávat s komfortem naší okresní porodnice, v Motole není absolutně žádné soukromí, slyšíte rodičky z vedlejších boxů a za hlavou se baví personál jakoby se nechumelilo, ale rychle si na to zvyknete, protože prostě rodíte a tohle vás trápí nejmíň. Náš porodník byl naprosto úžasný, i když vypadal velice mladě, nějak v našem věku, kolem 30, zaregistrovali jsme křestní jméno Tomáš. Po porodu nám dokonce přišel popřát, aby bylo miminko zdravé a manželovi řekl, že má šikovnou a statečnou ženu. Potud byl Motol naprosto skvělý i navzdory prostředí, za které personál samozřejmě nemůže. Ovšem pak přišlo opravdové vystřízlivění. Za prvé mě nechali 7,5 hodiny po porodu ležet na porodním sále, protože prostě nebylo místo. Vydala jsem se za svým maličkým na jeho oddělení a zjistila jsem, že volná místa jsou tři, ale sestra mě nekompromisně odbyla, že "každý by chtěl přijít a nikdo nechce odejít". Tak jsem se v zakrváceném mundůru doplahočila zpátky na porodní lehátko a obvolala známé z řad lékařů až jeden z nich zavolal lékařce Motola a do čtvrt hodiny jsem měla postel (jinak tam snad ležím doteď). To ale nebylo vítězství, protože přístup sester na šestinedělí je bez přehánění příšerný, naštěstí mi i přes prodělaný porod zůstala trocha dravosti a tak jsem i přes neochotné a opovržlivé chování sester jich vždycky oslovila více a tak napopáté jsem obvykle slavila úspěch a dočkala se odpovědi - například obrovský problém v Motole bylo vypátrat obyčejné pytlíky s ledem na přikládání k ráně. To věděla až čtvrtá oslovená sestra, ty před ní se na mě dívaly jako bych chtěla bůhvíco a prostě NEVĚDĚLY, nevím jestli schválně nebo z hlouposti. Pro ostatní - pytlíky s ledy jsou v jídelně v mrazáku každý den připravené k jednorázovému použití. Takhle to bylo se vším. Nakonec jsem zjistila, že velmi ochotné jsou uklizečky, asi třikrát jsme je s ženskými zaúkolovaly a vždycky nám pomohly. Smutnou tečkou byl odchod domů - náš malej byl jediným miminkem, které ten den pan doktor pustil domů a přesto ho sestřička mezi miminky nedokázala najít, takže nám řekla "Najděte si ho." Hledali jsme ho mezi desítkami miminek. Při oblékání sestra odešla a byli jsme tam sami. Kdybychom odnesli cizí dítě, přijdou na to bůhvíkdy. Manžel jen řekl "padáme odsud a Motol už nechci nikdy vidět" - s tím jsme opustili porodnici s naším prvním miminkem a můj názor je, že je obrovská škoda, že profesionální lékařský tým a špičkové vybavení dokáží zastínit takové krávy, na kterých jste prvních pár hodin (dní) závislé, protože porod prostě dává zabrat a trocha ohleduplnosti a taktu by neuškodila, a když už si sestry třeba neví rady nebo jen nestíhají, ať to narovinu řeknou a nedívají se na maminky jako na prašivé psy.