Tak jsem zpátky
Bez citací z Bible se mi tohle nepodaří vysvětlit.
Napadá mně to už jen při čtení: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého. Třeba.
To není strach, že se nechci zabývat jógou, to je opatrnost.
Bůh mně samozřejmě chrání, ale já ho musím poslouchat. Nevím, jestli máš děti, na těchhle příkladech se to dobře ukazuje. Bůh Otec řekne, nedělej to, nechoď tam, stejně jako to ty říkáš svým dětem a oni musí poslechnout. Když jsou maličcí, tak je chytneš za ruku a odneseš, ale cílem tvojí výchovy není to, aby dítě poslouchalo primárně, ale aby se o sebe dokázalo postarat samo, takže mu i vysvětluješ, že něco prostě nesmí. Pak už, když je starší, ho necháš zakusit nějaké důsledky toho, co dělá. A to dítě se přesvědčuje, že ti může věřit, že to, co říkáš, je pravda, že se to stane a pak začne víc naslouchat tomu, co mu říkáš. To je ideální stav, ale má to tak být, a s věřícím je to taky. Nemůžeš Bohu říkat tatínku a dělat si, co tě napadne.
Víra je o vztahu. Máš Bibli a máš Ducha svatého, to je třetí Boží osoba, která tě vede tvým životem a pak máš další sourozence v církvi (mělo by to fungovat jako rodina) a s těmi se můžeš taky radit a oni taky něco zakouší, takže se můžeš učit i z jejich chyb a nemusíš zkusit na vlastní kůži úplně všechno.
Nevím, co tě ještě zajímá.