Holky, já se jdu vybrečet. Neobviňujte mě prosím z nevděčnosti. Já si uvědomuji plně, že Tomíček za to nemůže a že ho musím mít ráda takového, jaký je a taky ho ráda mám, ale musím to ze sebe dostat, dnes mě došly síly.
Já jsem měla takovou hodnou holčičku, něžnou, poslušnou, mazlivou, co mi pořád neutíkala a nerozbíjela a nerozhazovala věci, když jsem jí brala do náruče, tak natahovala ručičky a přitulila se ke mě. Říkala jsem si, jak jsem vděčná, že na stará kolena, kdy už těch sil nemám tolik, jsem dostala takové zlatíčko, co je pořád se mnou a dokáže poslechnout, když se mu řekne, nemusím za ní všude lítat a všechno před ní schovávat. No a tuhle hodnou holčičku už nemám, za to mám poděsa, který všude vleze, všechno strhne, rozhází, rozleje, než se mi podaří uklidit jedna jeho lumpárna, udělá 3 další, utíká mi, žádné ne nesmíš na něj neplatí, ani jedna na zadek nepomáhá a ani se mazlit nechce, odtahuje se, když ho chci vzít do náruče, abych ho třeba uložila, tak místo, aby natáhl ruce, tak se superhbitě obrátí na břicho a zdrhá. On se vysloveně brání něze, všechno s ním musím dělat silou, dát ho do postýlky, znamená ho nejdřív ulovit a pak z posledních sil mých 41 letých rukou a zad ho nacpat do postýlky.
Uááááá, chci Milenku, tohle je snad nad moje síly.
P.S. Radou, jak na takového lumpíka, aby s ním byl ten život jednodušší, rozhodně nepohrdnu.