Jo,tak tohle období jsem nejednou měla takový stavy a kolikrát jsem si i pobulela. Opravdu ho mám ráda,ale bylo to šílený.Nedalo se uvařit-protože by okamžitě míchal horkou polívkou...nedalo se pověsit prádlo na balkoně -protože by hned lezl na zábradlí...žehlit už vůbec ne-protože "pálí" bylo něco jako-klidně si na to sáhni...spoustu domácích prací jsem se naučila dělat v klidu až když usnul-nebál se taky ničeho-žádnej pud sebezáchovy,žádnej strach.Zdrhal jak se dalo...Nehrál si s hračkama,spíš vymýšlel hrozný blbiny který jsem pak já dvě hodiny uklízela...Byl rád když jsem mu četla,ale sedět nevydržel-aspon si u toho pochodoval...Jednou jsem usnula když jsem mu četla,vzbudilo mě ticho-úplně jsem vylítla-on skloněnej nade mnou-v ruce rtěnku a make-up a matlal mě tím.Pusu jsem měla jak klaun a hnědá jsem byla jak od moře...V zrcadle jsem nevěřila vlastním očím...Jsou to raubíři ty naše zlatíčka...někdy je toho na jednu mámu víc jak dost.