Mili,nevěř tomu, to je hlavně věkem. Sama jsi psala, že ve dvaceti se ti podobné móresy starších snášely úplně jinak - s přehledem.

Ono si nevybereš, já si taky říkám, že v 38 jsem měla dostat "přidělené" trochu mín komplikované dítě. Sice holčičku, ovšem extrémně paličatou, 2,5 letou,která si chce zásadně dělat jen co uzná za vhodné a kdy to uzná za vhodné. Už od mala je taky taková šmejdilka - u ničeho dlouho nevydrží, její oblíbená hra - krámování. Neznám to, co vidím u známých - dítě posazené před pohádku, co hypnotizovaně kouká 0,5-1 hodinu na kreslený příběh.

Navíc komplikace - malá je jaksi "pomalejší" - ne ve smyslu skutečně "opožděná", ale všechno jí déle trvá. Chodila až v roce a půl, předtím skoro půl roku "za prstíček" prostě se bála pustit a my už byli utahaní a zničení.
Momentálně zápasíme s nočníkem a je to taky porod. Moc nemluví.

Casto jsem už taky naprosto vyštavená a přiznám si, že to bude asi i tím věkem. Ve dvaceti by člověk měl jiný elán, teď už si říkám "proboha, at se už osamostatní a naučí základní věci".
Ono se to nezdá, ale nejsou to jen nervy s dětmi, ale i ta fyzička - chodit na procházky, asistovat malým dětem při lezení na prolézačky, hopsadla, dávat ho do kočáru, pomoct do schodů v baráku - nejde ho nechat jít samotné, aby nespadlo...

Prostě tisíce a tisíce věcí...a člověk už je z toho opotřebovaný. a pak ještě to dítě prudí a prudí, co?

Nicméně, prostě jsme je dostali shora přidělené, tak musíme vydržat, únava neúnava. Ale je fakt, ve dvaceti by se tohle snášelo líp.

Jo, ještě k tomu nemazlení - dcera byla před pár měsíci taky nemazlící - hrozně dlouho, ale začalo se to pomalu lámat a dneska už dá pusu, i sem tam bez říkání, někdy přiběhne a obejme...už to je určitá satisfakce. A taky jsem nevěřila, když mi známé říkaly, že to jen období a že se to zlomí. Taky jsem si myslela, že u nás se nikdy mazlit nebude.

Tak snad i v tom ostatním bude líp.