Přidat odpověď
Ahoj, tvůj klučík už není v bříšku, ani malé miminko, do kterého můžeš vkládat své sny, naděje, touhy a také doufat, že alespoń trošku zaplní to bolavě prázdné místo, které už nikdy nikdo nikdo zaplnit nemůže-já ztrátu naštěstí nezažila, ale nějak cítím, že to tak asi je.
Je to prostě Osobnost, která je také nenahraditelná a určitě by tě bolelo stejně, kdybys o něj přišla.
A na to právě často myslím, když si zoufám jak neskutečně zlobí a jak je to těžké, ale co bych si počala bez něj? Kdo by mi ho nahradil-nikdo, nikdo by ho nemohl nahradit, každé dítě je úplně jiné a mi ho milujem takové, jaké je a nic nám jej nemůže nahradit.
Mluvím také o zlobivém a od malička pro mě náročném klukovi, který ale nakonec z toho vyrostl ne není klidný, ale ona zlobivost se proměnila v průbojnost, sebevědomost, samostatnost, což mi přináší štěstí, když vidím, jak je ve společnosti a sám se sebou spokojený. Většina dětí v jistém věku přijde a tulit se začne-mě naopak chyběl kontakt s dcerkou-s kterou jsem si užívala to, co s klukem ne, ale od nějakých 2 let jsem na ní nemohla téměř ani šáhnout, jak mě odmítala..pomalu se vrací a kluk, nenechal se jako malý v klidu pochovat, nesedl na klín kvůli své divokosti, vlastně od mala jsem ho k tomu přinutila jen díky šátku´, a ted takové věci zbožňuje...
Předchozí