Hujerko,
to je pravda, že lidi vždycky obdivují miminko víc než třeba předškoláka... ale i když byl syn miminko, tak jsem občas zaslechla něco jako "a jéje, to si užijete" - kdežto u dcery byli vždycky všichni absolutně přesvědčení o tom, že je úžasná. Přitom to byla dcera, kdo mi dal (a dává) zabrat.

Mili,
sama píšeš, že je pro tebe Tomík zklamáním. Je fajn, že si to přiznáš, ale doufám, že to nějak "zvládneš" - protože dítě, které vyrůstá s tím, že je pro rodiče "zklamáním", to opravdu jednoduché nemá.
A srovnávat ho s Milenkou není fér. Nedokážu si představit, co prožíváš, nemyslím, že se dá ztráta dítěte nějak "zvládnout", ale možná by bylo dobré Milenku nějak "oddělit" od ostatních dětí. Nesrovnávat - a taky vychovávat... Myslím, že jsi sama přišla na to, co s Tomíkem nezvládáš - že se snažíš být pořád "hodná" a aby vše bylo "hezké" - ale podle mě je to ta pověstná cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly. Tomík kromě lásky a shovívavosti potřebuje cítit především BEZPEČÍ - a bezpečí bude cítit, pokud jeho svět bude mít řád a bude dávat smysl, pokud narazí na pevně stanovené hranice a pokud se lidé kolem něj budou chovat předvídatelně a konzistentně. Samozřejmě, že "to zkouší" - co mu kde projde a kde narazí - a měl by narazit do láskyplné náruče, ne až do někoho cizího (učitelka, šéf). U nás hodně fungují pevná pravidla, ať už se jedná o denní rozvrh, nebo o věci jako že když se zhasne, tak se z postele nevylejzá a u stolu se nedloubeme v nose atd... jsou to někdy maličkosti, ale dětem to pomáhá vyznat se pak v okolním světě - už vědí jak se pak chovat u stolu ve školce, a budou to (doufám) vědět i na obchodním obědě - prostě pak už vědí jak naložit s podobnou situací i mimo rodinu.

Jeslti je Tomík živé dítě, tak se asi potřebuje naučit, jak upustit ventil. U nás bylo dlouhé období, kdy byl Tom horší než pes - v určitou hodinu stál u dveří a prostě se MUSELO ven. Vlastně dodnes chodíme dvakrát denně (nebo teda jednou - od rána do večera), občas už do toho švihneme nedejbože celej půlden kdy jsme doma, ale ne vždy to "projde" - když začnou děti moc zlobit a lítat, tak se jde ven, i kdybych jim měla rozdat holíny a deštníky a mělo se jít skákat do louží, nebo i kdybych je měla naložit jet na nákup - ale prostě musíme PRYČ. Teď přes léto je to jednoduchý, děti hodím do bazénu a je vystaráno, někdo tu zmiňoval trampolínu - cokoliv. Náš Tom je fakt schopnej pak lítat v baráku dokola, což obyvkle skončí nějakým úrazem, protože vnitřek domu není zařízenej na bezhlavé lítání.