Kolikrát si v takovýhlech situacích řikám, že žiju teď a tady, tak proč si to neužít, ALE pak mě začne dohánět morální svědomí a vynořujou se myšlenky typu kdoví, co bude po smrti a jestli mi stojí za to někde zpětně zpytovat svědomí, bude-li k tomu příležitost. Jestli ono není jednodušší a víc uspokojující žít tak, abych si mohla říct, že mám svědomí čistý, ať už jednou skončim kdekoliv.

Jsem člověk a hřešim jako každej jinej, takže bych řekla - běž do toho, je to krásný... ale "správný" to samozřejmě není, to víme všichni.