Holky, já se mám v sobě příšerný zmatek.

Včera bych tvrdila, že jsem asi zamilovaná, dneska si chvílema říkám, jestli to nebylo spíš upnutí se na někoho, kdo byl hodný, pomáhal mi a hlavně mi dával pocit bezpečí.
Taky se mihlavou hodí poznámky Pavly, že její muž umí být hodně bezohledný, jak se mi smála, že ho znám jenom jako hodného hocha, ale že to je není všechno. Sice jsme se s ním taky párkrát pořádně pohádala, ale bylo to jiné.

Ohledně mého muže mám pocit, že to už dál nemá cenu. Proč slepovat něco, co evidentně skončilo před pár lety. Děti ho stejně skoro neznají, když mají problémy, tak stejně první mylsí na to, že půjdou za strejdou. A pokud tatínek bude mít aspoň trošku rozumu, tak ho přece neztratí definitivně?

Jo a technická poznámka, píšu jak tatar s překlepama, ale mám nové PC a nemám moc času to po sobě pořádně číst. Tak se všem omlouvám.