Vážená paní Gabrielo,
přečetla jsem si Váš příspěvek do diskuse, stejně tak jako ty ostatní a ráda bych na něj zareagovala.
Plně s Vámi souhlasím v tom, že pokud je žena vážně nemocná a těhotenství a porod by pro ni představovalo vážné ohrožení zdraví či života, nebo pokud byla znásilněna, nikdo ji nemůže nutit k tomu, aby dítě donosila a porodila. Má plné právo se rozhodnout pro interrupci a nikdo ji nemůže odsuzovat, ani do ničeho nutit, a to ani z hlediska „vyššího principu mravního“. Stejně tak však souhlasím s názorem, že otázku, zda mít či nemít děti (případně kdy) by si měla žena vyřešit ještě před tím, než s partnerem začne sexuálně žít. Pokud si tuto otázku nevyřeší, je to nezodpovědnost. Řešit nezodpovědnost interrupcí je s odpuštěním hnus, a je jedno, zda to budeme nazývat „právem ženy rozhodnout o svém těhotenství“, nebo ne. Z Vašeho příspěvku mi vyplynulo to, že postoj typu „No a co, kdyžtak půjdu na potrat“ je v podstatě normální a je vyjádřením práva ženy. Není. Svědčí o neskutečném sobectví. Pokud plánuji sexuální život, ale necítím se ještě dostatečně zralá na svatbu a/nebo výchovu dětí, tak snad v dnešní době není problém si již pomalu v každém obchodě koupit prezervativ, případně se rozhodnout pro jiný druh antikoncepce. A pokud už k otěhotnění dojde a žena by se skutečně dostala do bezvýchodné sociální situace v případě, že by si dítě nechala, bylo by snad poměrně logickým řešením dítě donosit a pak jej dát k adopci. V dnešní době je mnoho párů, které by o dítě stály, ale nemohou je mít a vyřizování žádostí o adopci trvá někdy i několik let. Těch devět měsíců těhotenství není tak katastrofálních, aby se to nedalo vydržet (i když, pravda, nevím, jaké jsou Vaše zkušenosti) a navíc se během nich může změnit spousta věcí, které mohou mít vliv na konečné rozhodnutí (žena si může najít nového partnera, apod.).
Můj závěr je ten, že žena, která se rozhodne pro potrat (protože se jí to právě moc nehodí, mít dítě, co její postava? a jak by chudinka zvládla porod? a ty bezesné noci? a navíc - vždyť je to její právo, ne?), uvažuje o zabití druhého člověka pro své vlastní pohodlí. A nikdo mě nepřesvědčí o tom, že plod člověkem není.
Nikoho nenutím, aby se mnou souhlasil. Ale myslím si, že něco jako vyšší princip mravní a svědomí rozhodně existuje a buďme rádi, že aspoň někdo se jím řídí.
Jana