Pokusím se v pár řádcích sepsat svou situaci. Žili jsme celou dobu v zahraničí a po návratu /vztah trval 10 let/, jsme plánovali svatbu, děti atd. Byli jsme vyjímečný pár a kdokoli nás poznal musel konstatovat, že jsme se hledali až jsme se našli /soulmates/. Netrvalo však dloho a já přišla svému partnerovi na 2měsíční nevěru. Nesla jsem to velmi špatně, byla bych za něj dala ruku do ohně, ale tohle mě ranilo. Byla jsem rozhodnutá mu odpustit, snažil se vše napravit, ale útoky milenky a její vydírání vůči mě se nedaly přehlédnout. Já jsem to neunesla a na malou chvíli se mu odcizila a dala mu najevo, že on si mě musí zasloužit. Začali jsme znovu pracovat na našem vztahu, ale on po čase skončil s kolegyní z práce. Nedokázal mé chvilkové odcizení překousnout a tak se odehrál estrádní rozchod. Snažila jsem se opět začít žít a prokousat se ze dna smutku a zklamání zase zpátky nahoru. Když už jsem byla skoro fajn, po 3 měsících po rozchodu jsem zjistila, že jsem s ním těhotná. Dojalo mě to a s radostí mu to oznámila. Byl nadšený a začal uvažovat o návratu, chtěl milenku opustit a začít se věnovat rodině. Často mi volal, jezdil za mnou, připravovali jsme se na společné rodičovství. Hodně přemýšlel, aby zpátky neudělal tu chybu co už udělal a taky si ujasňoval co v životě chce. Ale nastal zlom bodu, kdy milenka ucítila, že prohrává a tak se začala nesmírně snažit. V tu chvíli on ucítil u ní svobodu, žádná vázanost, peníze co vydělal mohl celé utratit, starala se o něj a on si začal uvědomovat více její přízeň. U mě začal vidět povinnosti vůči dítěti a taky to, že už jednou z nevěry náš vztah pokazil, tak by to dalo práci to zase urovnávat. Začal mi naznačovat, že přece jen jí nechce ublížit, když se k němu tak hezky chová, koupil jí kytici na usmířenou a odjel s ní na dovolenou. A já? Od té doby co vím, že jsem těhotná jsem mu uvěřila, že se dá všechno vrátit zpátky, náš vztah, naše láska a věnovat se miminku, které se nám narodí. Teď jsem se opět dostala až na samé dno a je mi pěkně blbě. Mé odpuštění nevěry bylo k ničemu. Snažím se na to nemyslet, že je takový sobec a že dal přednost milence nežli mě a dítěti. Zjistila jsem, že jsem naivní, citová a závislá žena, že si se mnou dělal co chtěl. Díky tomu všemu mi moc chybí a ty vzpomínky a miminko mi ho pořád připomínají.
Chtěla bych od vás všech poradit. Jak se s tím vším vyrovnat? Jak jste prožívaly těhotenství a narození dítěte samy? Jak si najít nového partnera /jsou mi všichni odporní a já si jich už nevážím/? Jak vychovávat dítě ve střídavé péči? Proč se dnes lidé tak podvádí a neváží si jeden druhého /být zdravý, těšit se z maličkostí, mít děti to už nestačí?