Obávám se, že nijak
Můj první syn dudlal vesele od malinka. Druhý byl něco jako tvoje dítko - cokoli gumového z pusy plival, ať to mělo jakýkoli tvar, dokonce ani flašku nechtěl, takže jsem musela (krom kojení) všechno pití dávat ze lžičky a časem z hrníčku s hubičkou - ta byla tvrdá, tu neplival Taky to byl řvoun, navíc měl koliky, takže jsme s manželem střídavě každé odpoledne tančili "indiánské tance" - poskakovali jsme s dítětem v náručí po bytě. Co my bychom byli dali za dudlík! Ale nezlomili jsme to a taky ho to časem přešlo.
Dcera nejdřív dudlík taky nechtěla, pak by si ho byla už i vzala, ale to už zas měla smůlu - nechtěli jsme, aby si na něj zvykala, když už to první půlrok zvládla bez něj.
Takže bych řekla, že to je bohužel boj s větrnými mlýny a nemůžu doporučit nic než pevné nervy.