Tak to je zvláštní, na mě ze Sosanova příspěvku žádná zášť nedýchá, myslím, že (bráno obsah, forma je opravdu trošičku provokativní) má zkrátka pravdu a neidealizuje, jak je tu zvykem, ale ukazuje taky tu nepříjemnou stránku věci, co o ní tady není v módě mluvit. Jana mi připadá jako člověk co není hotový (není divu, já v jejím věku taky nebyla) a hrne se do věcí hlava nehlava, aniž by brala v potaz souvislosti. Myslím si třeba, že její děti jsou ještě tak malé, že ona neumí vidět situaci za pár let až odrostou - argumentovat tím, že teď vstávám ke dvou vlastním dětem a proto je výhodné vzít si další děti teď a ne až budou větší je jednou z těch naivních představ, a bylo jich víc. A je pravda že děti z ústavů jsou obvykle problémové, nebojím se to tak nazvat, i když Sosan si to za to pěkně schytal. Zažila jsem starat se po určitou dobu "jen" o dítě z příbuzenstva, které jsme navíc znali už z dřívějška, a nebylo to vůbec snadné - má jiné zvyky, je třeba dát hodně pozor na to, aby vztahy k vlastním dětem a "cizímu" byly vyvážené, a to se radši ani nezmiňuju o tom, jaké kapky mi dávaly v té době mé vlastní děti, u kterých jsem nějaké žárlení vůbec nepředpokládala a dělala co mohla, abych mu nezavdala příčinu...a to nešlo o děti nijak stresované a problémové, ale náročné to bylo tak, že by mě to předtím ani nenapadlo. A to hlavně psychicky,(uvařit a vyprat pro o jednoho víc zas není taková dřina, viz zmiňované plínky - to je už brnkačka). A to se u nás o nějakých opravdových problémech nedalo vůbec mluvit, byly to drobnosti, co vás převálcujou. Přiznám se, že i u mě se vůči synovci (kterého mám ráda!) a dokonce i vůči vlastním dětem občas vzedmula vlna negativních pocitů, to když vztahy podle mě komplikovali, prosazovali se, a já nechtěla svým rozhodnutím poškodit nikoho z nich. Rozdíl se poznal pochopitelně i na tak přízemní věci jakou jsou finance, nemohli jsme dětem kupovat to co dřív, a není to příjemný pocit. Bohužel tyto nesváry a neklid zasáhly i do našeho jinak harmonického partnerského vztahu, takže se objevovalo podráždění a hádky, které u nás nejsou obvyklé (většinou sice na jiná témata, ale původcem byla náročná situace v rodině). A to jsem se k této pomoci zavázala dobrovolně a ráda, s dětmi pracuju od 16 let, jezdím na tábory, a o adopci už jsem taky uvažovala.

Celým tím svým povídáním chci říct, že vzít si do rodiny cizí dítě či děti JE EXTRÉMNĚ NÁROČNÉ, zvlášť když k vám nějak nezapadne, a přináší to kromě uspokojení taky často negativní pocity a situace, únavu,, vyčerpání, frustraci a bezmoc. Sosan to posal dost drasticky, ale já mám z Janina povídání taky ten pocit, že chce pomáhat a má dobrou vůli, ale že je možné že si zcela neuvědomuje do jaké situace by se mohli všichni dostat, a co by to všechno obnášelo.

Všem, kteří přijali a úspěšně vychovávají cizí děti tleskám a obdivuju je. Co se týká případu Jany, tam si myslím že počkat dva roky není nerozumné rozhodnutí.