No tak já si myslím, že dítě opožděný nemám, ale v šachách ho porazím kdykoliv si vzpomenu. Jedna věc ale je dodržovat pravidla a druhá věc je neudělat tah, který by mi pomohl k vítězství. Pravidla dodržujeme, ale já nevyužívám všechno co vím.

Člobrdo, pexeso, prší atp. jsou hry, kde hrajeme naplno. Jednu výjimku si teď uvědomuju, pokud mám dítě nemocné, v horečkách, potřebuju ho zabavit, několikrát za sebou prohrálo a schyluje se k další prohře, tak k jeho vítězství dopomůžu čistě jenom kvůli tomu, aby byla radost.

A když byly děcka maličká, tak jsme pravidla upravovali tak, aby to bylo pro ně akceptovatelné (třeba když měli 2,5 roku a učily se člobrdo, tak jsme nevyhazovali a hráli každý s jednou figurkou). Ale ty pravidla se dodržovaly.

Podle mě ale strašně záleží na dítěti. Pokud se kvůli prohře vzteká - jeho problém, ale pokud bych viděla, že v nějaké hře dlouhodobě prohrává a hra se mu začíná zošklivovat, tak bych ji s ním buď přestala hrát, nebo mu občas nějak "pomohla" k vítězství.

Ne všechny děti jsou bojovníci, pokud jim něco nejde, tak to prostě vzdají a hotovo. Já jsem třeba nikdy nezávodila a sportovní hry jako přehazovaná jsem do dneška nepochopila. Učitelé tělocviku si zoufali a divili se, že nemám potřebu vyhrát. No neměla jsem a nemám do dneška, ale myslím si, že prapůvod je v tom, že jsem jako nejmladší sourozenec vždycky prohrávala (jsem o dva roky mladší než starší brácha a o tři než nejstarší). A oni měli od rodičů přísně nakázáno mě nešetřit, abych nebyla rozmazlená. Vyhrát jsem nemohla, tak co bych se zalamovala, ne?