Taky jsem si od toho hodně sliboval, a taky mě to zklamalo. Synek (2,5 roku) byl z té bezmoci v těsném náručí úplně zoufalý a hysterický, úplně k neutišení. Plácnutí přes zadek "funguje" mnohem líp - záležitost je tím vyřešená, žádný záchvat nenásleduje, za pár vteřin se na sebe smějeme. Paradoxně mi to po zkušenostech připadá humánnější než násilné obětí, i když se mi představa, že budu tak malé děcko plácat, odjakživa protivila. Popravdě z toho mám trochu výčitky svědomí pořád. Co myslíte vy?