Přidat odpověď
Ale ono to je trápení na celý život, nějakou dobu po Milenčině smrti jsem si myslela, že to přece musí někdy přestat, že projdu určitým truchlením a pak to bude zase jako dřív, ale to je pravda je částečně, bolest se časem otupí a už nezaplňuje zcela, jako to bylo na začátku. Dokud jsem byla přesvědčená, že to musí přestat bolet, tak jsem na tom byla moc špatně, protože to stále nepřestávalo, hledala jsem, co je špatně, že to nepřestává a docela mně to dostávalo na dno, protože žádné východisko jsem nenacházela. Až když jsem pochopila a přijala, že si tu bolest ponesu pořád, tak se mi vlastně ulevilo, předtím jsem pořád čekala, až ta bolest odezní, že pak přijde nová radost, další život, ale takhle to nefunguje, bolest zůstává a přesto se dájí žít i nové radosti, prožívat nové věci.
Jeden moudrý muž mi tehdy řekl, nechte bolest ve svém srdci, ta tam už zůstane napořád, občas se ozve víc, občas se podaří ji utlumit, ale nezmizí, zkuste však do svého nitra vpustit nové radosti, třeba nejprve jen malé a později i ty velké. Nechte bolest i radost spolu. Mě to takhle funguje, osvědčilo se mi to a mám i pocit, že tohle chce po mě i Bůh, přesně takhle mi to ukázal, že láska je nejen radost, ale i bolest, jsou to dvě strany jedné mince-lásky. Trochu jinak ale v podstatě podobně to v předchozím tématu vyjádřila Líza, život pozůstalých matek má jakoby dvě polohy, jedna je další život s těmi, co zůstali a druhá je o zachování vztahu k zemřelému dítěti.
Předchozí