Já jsem nad tím před rokem uvažovala, šla bych do toho, byla jsem plná euforie, že MÁM dítě, kolem sebe hodně kamarádek, kterým nejde dlouho otěhotnět. Přišlo mi to jako "udělat taky někomu radost", dopřát mu ten pocit, udělat něco pro svého bližního, dobrý skutek, atd.
Jen zrovna v té době kamarádka šla na odběr svých vajíček a píchala si ty hormony (na stimulaci? teď nechci kecat), aby jich měla na odběr více a měla na to docela špatné reakce a zdravotně to špatně snášela. Samozřejmě, někdo na to zareaguje špatně, někdo v pohodě a je fit.
Já měla v té době roční dítě a nedovedla jsem si představit, že bych nemohla třeba měsíc fungovat psychicky a fyzicky a dítě na krku, takže jsem to zatím odložila
Myslím, že do toho žena má jít s naprosto jasnými pocity a bez těchto pochyb "běhá mi někde dítě".
Já to tak neberu, vajíčko mi přejde jako "shluk buněk". Pouze vajíčko oplodněné mým mužem, mnou donosené, porozené, vypiplané, vychované = moje dítě.
Spíš jsem se setkala s těmito reakcemi v okolí, taky se mě ptali, zda bych to tak nebrala, po mém ujištění, že ne, tak stejně do mě ryli, že by to přišlo v budoucnu a "rvala bych si vlasy" a došlo by mi to potom. Což vím, že by tak nebylo.