Když o tom čte někdo, kdo nezažil, zní to asi hrozně. S mou dcerou jsme to museli řešit také vodou. Je hrozné se dívat na své dítě, které modrá, dusí se a má vyděšené oči. Dítě už se nedokáže vrátit. Pokud včas nanastal nějaký šok, už se to nedalo vrátit. Zmodrala, přestala dýchat a upadla do bezvědomí. Jen jsem kontrolovala, zda jí nezapadl jazyk. Pak se pomalu vrátila a byla tak unavená, že ani nemohla chodit. Když se to stalo poprvé, nevěděla jsem, co se děje ani co mám dělat. Bála jsem se, že mi umře.
Ještě teď cítím tu hrůzu. Lékař mi sám řekl, že v ten správný okamžik jí mám chrstnout do obličeje vodu. Venku to bylo horší, ale navrhl facku. Zní to hrozně, ale pokud dostala při příchodu záchvatu facku, nastartovalo ji to zpátky. Nebylo to pro mě jednoduché, fackovat svou dceru na ulici a vědět, že pokud to neudělám, riskuji zapadnutí jazyka. Několikrát mě napadly hlavně starostlivé babičky. Jednou venku jsem nevystihla ten správný okamžik a záchvat proběhl. Seděla jsem s dcerou v bezvědomí v náručí na chodníku, brečela a čekala na sanitu a při tom si vyslechla od přihlížejících, jaká že jsem to hrozná matka, které by se dítě mělo vzít. Jsem ráda, že už je to za mnou, ale od té doby nikoho nesoudím, protože nikdy nemůžu vědět, jaká je přesná situace.
Takže Vy, co odsuzujete sprchu u vzteklého dítěte, pozor na to. Není vztek jako vztek.