Ivo, trošku zmatek - my chtěli adopčátko cca za 3 roky od podáníé žádosti, čili dva roky od teď. První soc. pracovnice nás předběžně doporučila s dodatkem "přijetí dítěte nejlépe asi za dva roky" - to bylo před rokem, psycholog napsal za dva roky žádost! tj. adopci asi za 5 let... Takže teď vlastně nevim, když mi doporučuješ dva roky počkat, který z těch čekání máš vlastně na mysli...

Sosane, Ty máš odborné vzdělání na problematické děti? Já myslela, že vyžadují zkušeného pedagoga, ale takhle to vypadá spíš jako odkladiště... Spousta učitelů dokáže psychicky zmrzačit i děti se sebevědomim, natož ty z problémových rodin. Se pak nedivim, že se v tom ty děti plácají...
Co se týká lakování na růžovo - ehm - nebudu Tě přesvědčovat o tom, jestli jsem nebo nejsem naivka, ale děti mam stejně jako Ty, času s nima trávim nejspíš víc než Ty a pár zkušeností mám i odjinud, tak si to přeber. Jinak když se dítě poleje, tak je prostě mokrý - kde je problém? Když zatahá druhýho za vlasy, vysvětlim mu, že se to nedělá, protože to bolí - myslíš, že jsem to nikdy nezažila? Když jeden řve, snažim se odstranit důvod pláče, pokud to nejde můžu ho já NEBO SOUROZENEC zabavit jinak či obejmout (umí to i ten 18-timěsíční), pokud nic nepomáhá, tak prostě řve - je to holt dítě. Když se mu chce čůrat minutu před odjezdem autobusu, pohodlně to stihne, pokud se mu chce čůrat v autobuse, mám vždycky po ruce plenku. Když chce autosedačku v autě dozadu, má smůlu, protože to je vymrčování (teda mně se to ještě nestalo). Že chce jít každej jinam? To je na denním pořádku... Ještě jsme na to neumřeli. Chodim s nima jen tam, kde to zvládnu. Spotřeba peněz je v každý rodině jiná, někomu stačí, s čim je jinej nespokojenej... cestování se dvěma nebo třema dětma je nějakej významnej rozdíl? (Obytný auto budem kupovat už na jaře bez ohledu na počet dětí.)