Lupito, díky za pochvalu.
Ve skutečnosti mě to ale po roce už trochu ubíjí. Přistihuju se, že říká "Pojď, pojedeme ven, budou tam jezdit auta, bagr a traktor. Podíváme se za dědou na pole...bal,bla,bla...." A v hlavě mi běží "Bože, já bych tak ráda zůstala doma, s nikým nemluvila, lehla a spala, nebo šla mejt okna nebo cokoli, aby nemusela drandit po okolí a povídat pořád dokola 1000x omletou věc.
Ale pak se usměju a stejně jdu´a říkám si- za 2-3-5 let budu s láskou vzpomínat, až s jazykem na vestě poběžím trasu domov-škkolka-práce a zpět.