Clovece, asi ne. Ne, ze bych nebyla nikdy zoufala, ale tak, abych vyrazila za komercni vedmou nebo samanem, to ne. Kdyz je mi blbe, chodim mluvit s lidma, o kteryma vim, ze mi pomuzou. S mamou meho muze, co prezila dva lagry treba. Nebo chodim babicce na hrob, nebo se modlim, skoro vzdycky hraju a zpivam. Snazim se zit v ty bolesti a budto najit odpoved nebo jen cekat. To taky fuguje.
K carodejum vazne nechodim.