Ještě před kamenováním a příspěvky tipu: pořádně si přečti co se jí stalo.

Příběh jsem četla v době kdy tu byl čerstvý a hluboce mě zasáhl, nemohla jsem to přečíst najednou, vracela jsem se k tomu několikrát, brečela, třásla jsem se, snad i proto že jsem velmi dobře věděla jaké to je mít nemocné dítě, jaké je to zoufalství když mu nemůžete pomoci. Znám dobře ten pocit, kdy se člověk modlí a vím jaké je to upřímě říkat: vem si raději mne.
Tehdy jsem Mili psala, jak s ní soucítím, jak jí přeji mnoho dobrého, snažila se jí alespon na dálku poslat pozitivní energii a více štěstí.

Máme podobné časy těhotenství a tam jsem na Mili narazila brzy znovu a to když otěhotněla a musím přiznat, zarazilo mě to. Nedokázala jsem si představit, že bych já tak brzy já dokázal přívéz na svět další dítě. Mili tehdy všechny okolo přesvědčovala že je to správné, že to tak má být a že miminko nebude nikdy trpět tím, co se jí stalo. Uvěřila jsem jí a přála jí znovu všechno dobré.

Ted po dlouhé době otevřu rodinu a první na co narážím jsou věty na téma: život mě zklamal, tomášek je takový a takový, Milenka byla jiná - holčička, rodina se mnou netruchlí....

A už jen zjištuji, že soucit s Mili sice zůstal, ale pochopení pro její truchlení už není. Jestli tu totiž ted je někdo, kdo potřebuje soucit, lásku a péči - není to Mili, ale Tomášek a celá její "živá" rodina.