A máme. A nechci to jinak. Jde o můj/náš pocit spokojené a naplněné rodiny, žijeme normální život rodiny s malým dítětem. Tu normálnost považuji za obrovský dar. Pořád žasnu nad tím malým stvořením, které mi říká mámo, pořád tomu nevěřím, že zrovna my máme takové štěstí, že jsme máma a táta. Jsem na nás s mužem pyšná, jsem pyšná na naši rodinu, na babičky a dědečka, kteří malého milují. Rozhodnutí lehké nebylo, ale bylo pevné a 100%. Nešla bych do adopce, pokud bysme s manželem váhali a cítili, že to není ono. Náš syn není žádný náhradník za dítě, které se nám nepovedlo porodit. Je to svébytná osobnost, malý člověk, kterého jsme přijali se vším všudy. Geny? Pořád přesně nechápu, co to je a proč se na ně poukazuje právě v souvislosti s adopcí - každý nějaké máme, nepovažuju se za vynikající genetický materiál - tak troufalá nejsem, přesto, že mí rodiče jsou inteligentní a slušní lidé a v celé mé rodině se nevyskytl žádný "kriminálník" atp. A jak se díváme na biologickou maminku? S vděčností!! Mohla našeho syna "jít potratit", hodit ho do popelnice........ Ale ona to neudělala - a udělala z nás šťastné rodiče.