K tomuhle zamyšlení mě před týdnem dovedl můj táta - chtěla jsem udělat "rodinný výlet s prarodiči" (já+děti+babi+děda), tak jsme vyrazili na blízký zámek, v okolí skály, nádherné vycházky na libovolnou vzdálenost. Táta je bývalý horolezec a dost toho v životě prochodil po svých. Mě jako malou tahali všude s sebou takže jsem taky lehce "postižená" turistikou. Moje dcera (4r) je kňoura, chodit se jí nechce, zvlášť když jde víc lidí, je (pochopitelně k věku) šíleně rozlítaná -což bohužel na skalách není to pravé ořechové..... no prostě jsem dostala od něj takovou sprchu že ji k tomu nevedu a "schválně" ji vychovávám blbě..... Jenže já si nemyslím že to dělám schválně, sama chodím ráda, jen prostě před rokem kdy jsem ji k tomu mohla tak zhruba začít vést se narodil synek takže jsme s novorozencem holt na túry nechodili, teď je z něj urvané batole které v kočáru už nevydrží ale zároveň prd ujde a stačí mu plácek s pískem na vyblbnutí, no a nejsem klonovaná abych dceři zajistila "plnohodnotný turistický výcvik". Vím že jsem nad tátovou poznámkou měla mávnout rukou, já jsem byla do 6ti let jedináček takže na mě měli jiný čas a jiné nároky, ale stejně mě mrzí pokud si myslí že ji schválně vychovávám proti něčemu...