Já jdu na výchovu spíše srdcem, knihy jsem zahodila a postupně zjišťuju, že dcerka je celá já. Dávno jsem se smířila se svou stydlivostí a malá to časem dokáže taky. Už když byla hodně maličká jsem se na tohle téma bavila s jednou psycholožkou a ta mě hodně rychle vyvedla z omylu, že mé dítě bude sebevědomý sangvinik. Nebude, teď už to vím taky.
O víkendu jsme byli s rodinkou, kde jsou oba rodiče spec.pedagogové, postiženi svým zaměsnáním a měla jsem pocit, že jejich dítě je předmětem výchovného zkoumání a pokusů a ne malá holka. Dlouze vážili slova, vzájemně se upozorňovali na "chyby"=spontánní jednání (podle mě prostě není chyba, když dítě od ohně odtáhnu i za cenu toho, že má pak modřinu).