Ahoj, potýkali jsme se se stejným problémem.

U tchánovců je to tak, že láska se řeší přes jídlo. Když byly děti menší, tak jsem řvala, kupovala jsem zdravější bonbóny, ale ty tchánovci demonstrativně nechávali stát a dávali ty svoje, protože já jsem ty svoje děti určitě chtěla šidit..

Děti už trošku vyrostly, otvírá se mi kudla v kapse, že jakmile přijdeme na návštěvu dožadují se sladkostí, které když nedostanou tak jsou zklamaní a dokonce chtějí odejít. Už se mi stalo, že syn řekl, tak jdem pryč, když nic nemají. Což jsem si myslela, že povede k určitému zamyšlení ze strany tchánovců, ale naopak je to vybudilo k tomu, že pravidelně mají doma alespoň NĚCO. A ještě je přece nejlepší to nejlevnější a pokud možno hodně. Takže já dětem kupuju bio a pořádné jídlo. A děti pak dorazí na návštěvu a dostanou hromadu nekvalitních cukrovinek, po kterých do hodiny jsou hyperaktvivní, někdy zvrací nebo je bolí břicho.
Štve mě to, ale nechávám to být. Jednou za čas to vydržím, ač mě to žere. Ale časem si říkám, děti se poučí, že jim je blbě a navíc mám dost jasné důkazy toho, že mají radši spíš mojí mámu, která jim žádné sladkosti nedává. A tohle neupřímné "uplácení" brzy prokouknou a sami poznají, kdo je má opravdu rád. Snažím se to s nimi občas rozebírat, co si o tom myslím, oni mi to odkývou a pak to stejně všechno zbaští.
Mimochodem taky máme problémy s jídlem, hlavně kluk je hubeňour, snažím se do něj něco vecpat semo tamo, ale byl by nejraději živ o sladkostech a těstovinách a rohlíkách.

Asi ti nezbyde než se na to povznést, pokud to nemá jiné řešení. Taky mě mrzí, že jsou děti vlastně bity za to, co jim oni způsobí (bonbóny potají před obědem, děti pak nejedí a dostanou vynadáno), ale holt s tím nejsem schopná nic dělat.