I já jsem si na začátku října prošla stejnou situací jako Jana. O první dítě jsem přišla v únoru tohoto roku. Bylo to v devátém týdnu a miminko bylo mrtvé. Doktoři doporučili, abychom půl roku počkali a pak se pokusili znovu. Otěhotnět se mi podařilo okamžitě a tak jsem se začala znovu těšit. Můj gynekolog mě nechal okamžitě na rizikovém těhotenství a tak jsem si říkala, že když se budu chovat podle jeho rad a budu doma v klidu tak mi snad nic nehrozí.V 17. týdnu mi udělali odběry na vývojové vady a zjistili , že nám hrozí riziko Downova syndromu. Můj gynekolog mě sice ujišťoval , že moje hodnoty nejsou tak hrozné, že by mi rovnou doporučil amniocentézu, ale že mě chce genetik vidět. Na genetice byl velice příjemný doktor, který mi vzhledem k prvnímu těhotenství doporučil amniocentézu. Měla jsem hrůzu jak z amniocentézy tak i z toho , že bych mohla potratit . Honili se mi hlavou otázky , co když je dítě zdravé a já potratím. Věděla jsem ale, že bych se nedokázala starat o dítě z Downovým syndromem. Na amniocentézu jsem nakonec šla. Těch následujících 14 dní bylo hrozných. Mimčo mě už od 17 týdne čile kope a když jsem si představila, že by nebylo zdravé tak jsem byla jako Jana na Bohnice. Naštěstí všechno dopadlo dobře a já se můžu těšit z toho, že moje miminko je zdravé. Ultrazvuků mám za sebou nespočet a všechny jsou zatím vpořádku. Doufám, že už nám nic nehrozí a přeju i tobě , aby všechno dobře dopadlo.