Bylo to učitelství pro 1. st. ZŠ se zaměřením na alternativní školy (jestli chceš, zkus se mrknout na muj web www.webpark.cz/alternativy) a dramatickou výchovu. Přijímačky trvaly 4 dny - byly talentový - HV, VV, TV, pak testy osobnosti, test všeobecného rozhledu, motivační pohovor. Brali skoro všechny, dostudovaly necelé dvě třetiny. Gympl se dá projít vcelku snadno, pokud umíš trošku okecávat a nějak se písemně vyjádřovat, na čtyřku ty zkoušení nějak ustojíš a při písemce semtam něco opíšeš. Semtam mě i něco bavilo, bohužel dobří učitelé nevydrží soužití se špatným ředitelem :-(.

To s tím harakiri je vlastně pravda. Byli jsme ve škole, kde bylo asi 95% dětí romských. Učitelka měla na zdi obrázek kopce, na kterym stál hrad a vedla k němu cesta rozdělená na malý dílky. Dítě který přišlo do školy před devátou hodinou (začínali v osm) mohlo o jeden díl postoupit směrem ke hradu (už nevim, co následovalo po dosažení hradu). Učitelka byla realistka, dávala dětem takový úkoly, který byly schopný při troše snahy zvládnout, aby občas taky mohly zažít úspěch. Když zvládnou vůbec docházet do školy, může po nich chtít něco těžšího. Neměla to s nima vůbec lehký (viděla jsem např. situaci, kdy v nějaký soutěži vyhrála jedna holčička, ale jeden kluk začal bouchat pěstí do stolu a prohlašovat, že vyhrál on, protože to řek a basta fidli, jinak pozvu do školy tátu a ten si to s váma vyřídí), ale neměla naivní očekávání, uměla do řešení problémů zapojit ostatní děti (díky čemuž si aktéry průšvihů zbytečně nenaštvala) a dokázala se s dětma UPŘÍMNĚ radovat z drobných úspěchů.
Nevim jaký děti jsi poznal. Já měla na praxi holčičku, která byla neustále mimo, obtěžovalo to i ostatní děti a učitelka řikala, že s ní to je marná práce. Nedávno jsem se náhodou skamarádila s maminkou tý holčičky a dozvěděla jsem se, že v tý době měla novýho přítele, kterej holčičku neustále deptal. Trvalo skoro dva roky, než se máma odhodlala přítele vyhodit (rozhodovala se tak dlouho, protože s nim měla čerstvý miminko, brala jako svoje selhání, že si neumí najít pořádnýho chlapa, nevěděla, jestli nechat i druhý dítě bez otce atd.). Poté, co přítel přestal mít na holčičku vliv, změnila se k nepoznání. Kdybych to věděla hned, asi bych toho jako učitelka moc měnit nemohla, ale byla bych směrem k tý holčičce mnohem chápavější, trpělivější, ona by viděla, že jí věřim že je šikovná a mohlo by to trošku zlepšit její pohled na sebe samu. Nebo jsem měla chlapečka, kterej dokázal třeba dvatet minut při vyučování běhat dokola po třídě. Od třídní jsem se dozvěděla, že je jediný, komu rodiče nedovolují účastnit se společných akcí po vyučování, takže mu chybí zážitky, o kterých si vyprávějí ostatní a snaží se na sebe upoutat pozornost touhle cestou. Když znáš příčinu, můžeš začít řešit problém - třeba tak, že z dítěte uděláš v dramaťáku vědce, kterej se nechal na rok zmrazit a teď dělá průzkum, co se za tu dobu změnilo (je to jen rychlej nápad, muselo by se to promyslet, aby byli všichni zapojení a zároveň se při tom učili něco dalšího). To jsem zas zpátky u toho, že považuju za důležitý jak se na dítě díváme. Grázlík ve mně vyvolává představu ztracenýho případu, kterym už nemá cenu se zabývat.

Taky si myslim, že děti by školu zvládaly mnohem líp, kdyby se v ní děly smysluplný věci. Za smysluplný nepovažuju známky, sezení v lavici, hlášení se, zvonění, červený podtrhávání nadpisů s datumem atp. Za smysluplný považuju např. řešení pro děti aktuálních problémů prostřednictvím projektů(i kdyby si samy vybraly, že se chtěj učit jen o opicích, můžou se skrze ně seznamovat s učivem všech předmětů, který jsou v osnovách).