No to plácání na předškolkového jedináčka fungovalo skvěle jako signál (aspoň já to tak vnímala, co on, to nevím) "bacha, tady je hranice, jseš na ní". Tehdy jsem to brala jako třikrát a plác do ruky. Ještě před 3. narozeninami to začalo být k ničemu, ale dohody se ukázaly jako efektivnější.
Tady jsem se to dlouho ostýchala přiznat.

Na druhorozeně to nefunguje vůbec.

Hodně nad tím přemýšlím. Docházím zatím k tomu, že fyzický trest je jako výjimečná věc přijatelný (v afektu za naschvál jsem asi 2x v životě použila a zpětně to hodnotím dobře - dítě prostě vidělo, že mně naprosto nefalšovaně vytočilo a mi to jaksi nedělá dobře - a jemu ostatně taky ne, tak skončil řetěz pokusů "co matka ještě snese")a zatím marně hledám nějaký kanál komunikace o hranicích s druhorozenětem. Zdá se nám paličatější než prvorozeně. A to je paličaté nadprůměrně..., taková ta povaha "držák".

Snažím se vždycky inspirovat v partnerském čili manželském vztahu - ten náš je na konflikty asi relativně bohatý a já se snadno a rychle prudce rozčílím a snadno a rychle usmiřuji - tak si zkouším představit, jak bych konflikt, který mám s dětmi, řešila s mužem, nebo si vzpomenu, co už jsem se za ta léta praxe naučila - místo sprosté nadávky zavrčet, že mě fakt točí (a on je takovej, že nepokračuje - asi se mu taky nechce nechat se seřvat), pak většinou přichází nějaký vydejchávací time-out a pak se vysvětluje...
Nebo lovím v paměti, jak jsme se s mužem naučili si sdělovat důležité věci - např. ověřit, že druhý chápe a tak... no a tyhle principy se snažím používat i ve vztazích s dětmi. Naprosto příšerná mi přijde představa, že by vztah s chotěm byl tak zničenej, že bychom se navzájem trestali (to mně napadlo nad tou myšlenkou v Jak mluvit..., že trest v láskyplném a úctyplném vztahu nemá co dělat). Fuj. A tak se snažím s dětmi místo trestů o řešení a posun dál, asi jako v manželských sporech...

Nicméně mi přijde jako daný fakt, že nad dětmi rodiče fakticky mají moc. Jen to užívání, aby bylo s úctou ke všem zúčastněným (na rozdíl od autorů RaR si myslím, že úcta je neoddělitelnou součástí lásky a pokud to tak není, tak není v pořádku samotný základ vztahu).

Máte někdo představu, z čeho pramení autorita rodiče a jak by se měla projevovat (nechci to dávat jako téma a filtrovat balast), jak by se měl chovat člověk, který si je vědom, že tu autoritu i faktickou moc má? Už o tom dlouho přemýšlím.