Nedá mi to a musím taky reagovat.Naše dcera má takové afekty,že mě totálně vytočí,když jí naplácám,nedávno jsem ji v afektu liskla( nemůžu to doteď rozdýchat a stydím se),tak pak funguje,má skoro 5 a někdy taky jen tak z hecu řve ,že jí nejde to nebo ono,a já vím ,že to umí,chápu,že na sebe taky upozornuje,ale je pro mě fakt těžký věnovat se jí,když mi brečí malý a u ní vím,že to zvládá sama,vím,že mě chce taky pro sebe,ale někdy mi přijde,že to dělá vyloženě naschvál a čeká,co vydržím a já nevydržím
Potom se jí omluvím,probereme to spolu,domluvíme se,jak to budeme řešit příště ,aby to proběhlo v klidu a zase nic.
Zrovna včera jsem to řešila s manželem,jak u těch dětí docílit toho,aby sami litovali,co udělají,já si pamatuju,že mamka nás seřezala,pak třeba přišla ona nebo já za ní omluvili jsme se a bylo nám to oběma moc líto a bylo mezi náma dál fajn.Jako problém vidím u dcery právě to,že vždy ,když mi ujely nervy,tak jsem jí to řekla,že to takhle není dobře a ona to bere ,jako ,že my se chováme špatně,je naštvaná,ukřivděná a mám pocit,že vůbec nelituje toho,jak se k nám chová,myslí si ,že před ní celý svět sedne na prdel,tak si tak říkám,co bude v patnácti,když v pěti bouchne dveřma a urazí se a když přijde,tak ne s lítostí,ale přesvědčuje nás,že je to kvůli nám.Tak si tak říkám,jestli jsem tu výchovu nevzala za špatný konec,vždycky jsem si myslela,že děti se učí hlavně příkladem,ale už o tom docela pochybuji,protože i že má zdravit jí musím připomínat.Na chodníku chce aby se jí vyhýbali starší.Možná zlaté ohýbaj ma mamko,mělo něco do sebe.Nám je tady líto,že jsme nějakou situaci špatně zvláhli,ale litují toho i ty naše děti?