Do registru jsem se přihlásila před 15 lety. Kvůli prodělané žloutence nemůžu darovat krev. Do tohoto registru to není problém. Asi před deseti lety mi napsali, že potřebují testy pro bližší shodu. Nevyšla. Když to nevyjde, ani se neozvou. Pak se ozvali před dvěma lety, na podzim. Tentokrát shoda vyšla. Absolvovala jsem pohovor s ředitelkou transplantačního programu. Nebylo v něm nic, co by mě odradilo. Vysvětlila mi dvě možnosti odběru - odběrem z pánevní kosti nebo na separátoru z krve. Absolvovala jsem důkladné interní vyšetření, plicní, rentgen. Vše v pořádku. Protože doktorka řekla, že preferují odběr na separátoru, musela jsem absolvovat stimulaci sleziny (myslím, že sleziny). To se nějaký čas píchají injekce, které zvýší produkci potřebných buněk. Slezina se na nějaký čas zvětší a je z toho takový pocit neurčitého, lehce nepříjemného tlaku v břiše. Přidělili mi dvě koordinátorky. Ty se staraly - občas mi volaly, jestli je mi dobře, nabízely vitamíny, nabádaly mě(po telefonu), abych se vyhýbala infekčním prostředím a podobně. Na odběr jsem si musela zajistit dva dny: jeden den se leží na separátoru. To je něco, co vypadá jako dialýza: odčerpává to krev, přefiltruje a zase vrátí. Po prvním dni se vyhodnotí stav a v případě potřeby se to opakuje ještě následující den. Chtěli, abych přijala dopravu sanitkou - aby se nestalo, že cestou uvíznu v zácpě. Na separátor si můžeš s sebou vzít někoho, kdo tam s Tebou ten den stráví.
Měla jsem moc fajn pocit. Že můžu pomoct, že jsem pro někoho důležitá. Postupem času, jak se vyjasňovala shoda, došlo dokonce k tomu, že se na centru zmínili, že "s paní jsme genetická dvojčata". Jenže to nedopadlo :-( Paní zemřela těsně před transplatací. Tenkrát jsem měla pocit, že mi umřela sestra