Dítě, které sedí v lavici, má podtrženej nadpis a je ticho splnilo ten prazákladní požadavek na fungování v kolektivu, ve kterém platí nějaká pravidla. (A je-li ten kolektiv trošku větší, musí v něm nějaké obecně respektovaná pravidla platit, jinak to bude cirkus a ne škola - to platí i ve větších rodinách, jinak by z toho musely zešílet). Teprve po dosažení tohoto výchozího stavu je možné ho něco učit. Pakliže se doposud nenaučilo ani tomuto, je to ostatní jen ztráta času. Prakticky všechny děti by měly místo matematiky raději tělocvik, místo sezení v lavici by raději lítaly po třídě a házely po sobě pomůckama. Jenže tímto by se tu matematiku asi nenaučily.

S tím chlapcem a jeho otcem to teď překrucuješ. V uvedeném případě nešlo o to, že by učitel problémového dítěte sám iniciativně zval jeho otce do školy. Psala jsi, že dítě vyhrožovalo učiteli, že na něj pošle svého otce (samo o sobě drzost nadevšecky meze). V takové situaci tvrdím, že učitel se nesmí zaleknout přímé konfrontace a nesmí se schovávat za postoj ostatních žáků. Odpověď by měla být v tom smyslu, že jen ať přijde (kdykoliv), že si s ním o tom rád promluví, ale tady že jsou ve škole a prostě platí to, jak rozhodnul učitel (v tomto případě se jednalo o vítězství v nějaké hře).