Katko, kdybych neměla v rodině kluka, který díky "požďuchování" spolužáky skončil v nemocnici, tak bych měla stejný názor jako ty. Ten pobyt v nemocnici znamenal - chirurgii, kde se léčil z "bezvýznamané strkanice" a pak na psychiatrii, kde ho zbavovali psychických následků. Po návratu z nemocnice ještě nějakou dobu místo do školy chodil do stacionáře v nemocnici a pak přešel na jinou školu. Tam to sice zvládal, ale opravdu spokojený je až teď na gymplu. A do dneška dochází na psychiatrii.
Sama jsem šikanu zažila. Ne posmívání, ale cílené, dlouhodobé útoky. Zničené věci, pomluvy, výsměch, poschovávané věci po třídě... Naučila jsme se prát a zbila několik agresorů, vyfasovala mnoho poznámek a měla pokoj.
Moje dcera se naučila prát už ve školce a když se spojila se dvěma dalšíma holčičkama, tak ztloukly staršího kluka, který jim ubližoval. Chodila tekrát se strachem do školky, zvracela, nechtěla. Ty dvě na tom byly podobně. Přiznávám, že jsem ji navedla, aby to tak udělaly. Pak měly klid. Základní školu jsem vybírala hodně dlouho a dala jsem si dost práce, abych si zjistila, jak se tam k šikaně staví, jak se tam chovají učitelé atp.
Ale rozhodně si nemyslím, že je to problém rozmazlených přecitlivělých dětí, které jejich matky neurotizují. Viděla jsem totiž na vlastní oči, jak se veselý, zdravý, komunikativní kluk během dvou měsíců dokázal přeměnit v trosku. Mmch. tenkrát jsem ho do nemocnice vezla já a když mi ho učitelka předávala (ani mu nezavolala sanitku), tak měla řeči o simulantech a uřvancích.