Bude to asi dlouhé, tak se předem omlouvám...

Dítě v alterškole by nemělo být autoritou, která rozhoduje, ale partnerem, kterej spolurozhoduje, přičemž právě pro svou zkušenost, vzdělání apod. má učitel konečné slovo, ale pro nestereotypní pohled dítěte může být právě jeho náhled užitečným novým pohledem na věc + navíc může problém vidět líp z perspektivy spolužáka, který je aktérem problému. I velmi malé dítě může chápat smysl toho, proč chodí do školy - bohužel spousta z nás to štěstí neměla. Ono dokonce ne vždy je školní docházka pr dobro dítěte, ale to už je o něčem jinym.

Co se týká mých kolegů a matiky. Naše matika neměla nic společného s matikou středoškolskou a bohužel ani s matikou na prvním stupni ZŠ. Jestli Ti to něco řekne, matně vzpomínám na algebraické struktury s jednou nebo dvěma binárními operacemi, Peanovu množinu apod a především na učitelku, která bazírovala na každý blbosti, která s matematickym myšlenim ani nemusela souviset. Problém byl hlavně v tom, že to bylo k ničemu, zabralo to spoustu času a energie a na to jak máme učit děti odečítat přes desítku jaksi nedošlo. Jinak konkrétně ten kluk z naší specializace si školu nezvolil proto, že by na jinou neměl, ale proto, že chtěl pracovat s dětma a byl v tom dobrej. Chtěl bys víc chlapů ve školství, ale jak se o to někdo pokusí, už je podezřelej.
Můj manžel studuje biologii na vcelku pokrokový fakultě a řekla bych, že jejich systém výuky se víc blíží přípravě z alterškol. Fakt se tam píšou projekty (reálně vědecky využitelný), fakt se tam diskutuje, fakt se tam vyžaduje samostatnost, schopnost spolupráce a tvořivost...

Co si myslim o osmiletých gymnáziích (teď budu trošku drsná):
- učitelé tam jednají s dětma z pátý třídy stejně jako se středoškolákama, protože na to jsou zvyklí, včetně hlášek ve stylu "jestli se Ti to nelíbí, můžeš se vrátit na základku", tudíž někomu vezmou dětství (ti potom v patnácti znechuceně přechází na jinou školu, kde budou mít trochu volnosti, ačkoli kapacitu mají)
- pro některé rodiče to je značka prestiže (protože velmi často to je rozhodnutí jen rodičů, v horším případě těch, kteří se chtějí realizovat skrze své děti, bez ohledu na to, jestli děti na to mají)
- děti žijou ve skleníku vytvořenym skupinou vyvolených - některé můžou trpět tim, že jsou horší než průměr, ačkoli v reálu by byli pořád ještě nad ním; některé se začnou chovat povýšeně k dětem z běžné školy, nebo o nich děti z běžné školy začnou říkat, že jsou namyšlení, i když to zrovna neni pravda; a někteřé ztrácí schopnost spolupracovat s lidma, kteří nemají jejich řekněme všeobecnou studijní kapacitu, ale mohou být dobří v konkrétních oborech (ti se tam nemuseli dostat), pročež by bylo dobrý umět své schopnosti využívat při společné práci
(malá pozn. vím o čem mluvím, chodila jsem na školu s rozšířenou výukou matiky a přír. předmětů - osmiletý gymply ještě nebyly).

Procento uchazečů přijatých na VŠ svědčí o tom, jak byly studenti připraveni k přijímačkám, ne o tom, jak byli připraveni ke studiu na VŠ. U přijímaček potřebuješ většinou hlavně znalosti, během studia pak spíš ty schopnosti a dovednosti. O nutnosti změny tohohle systému většina odborníků nepochybuje. Ještě k hodnocení kvality - když chceš hodnotit kvalitu školy, musel bys mít stejná vstupní data - tedy na začátku studia žáky se stejnými schopnostmi. Na druhou stranu samozřejmě vim, že spousta základních škol talenty tlumí, protože přidělávají práci. Dobrý učitel dokáže z různorodosti těžit - konkrétně v Montessori, kterou zmiňuješ není hranice - omezení, kam by dítě mohlo dojít. Odkud máš data o úspěšnosti žáků z Montessori při vstupu na VŠ? U nás tak daleko ještě nestihli dostudovat...

Teď k tomu waldorfu. (Na ten muj web ses nekoukal, nebo je to tam nejasný? Chtěla jsem si odkazem ušetřit čas.) Waldorfský školy jsou u nás sice nejznámnější (asi právě kvůli různým aférám ohledně antroposofie), ale vůbec ne nejrozšířenější a vlastně s ostatními mají nejmíň společnýho. Montessori děti pozorovala a zkoušela co a jak jim pomáhá v rozvoji, Parhustrová (zakladatelka daltonských škol) s ní spolupracovala a trochu to upravila po svym, Susan Kovaliková (integrovaná tematická výuka) dala na výzkum mozku + pozorování dětí, Začít spolu čerpá z výše uvedených a snaží se to nenásilně uplatňovat v systému české školy, Zdravá škola si taky bere ze všeho trochu, ale ta už se liší školu od školy. Všechny tyhle směry vychází z toho jaké jsou děti, jak fungují, poskytují svobodu jako prostředek k učení se odpovědnosti, různou měrou nechávají děti spoluvytvářet podobu a směr výuky atp. Steiner na to šel úplně odjinud, což víš i z odkazu, který jsi sem dal. (Čistě náhodou už pár dní po kouskách pročítám související polemiky a nemůžu se rozhodnout, kerý odkazy přidám na web.) Mě taky nijak neoslovil, nicméně jsem přímo od něj nic nečetla, ani jsem se nesetkala s tím, že by se antroposofie nějak projevila přímo ve výuce. Na kurz waldorfské pedagogiky jsem se bohužel nedostala, protože stál 30 tis Kč, což pro studenta prakticky není dostupné a během praxí a seminářů jsme se k antroposofii ani pořádně nedostali. K waldorfské výuce - probíhá z velké části hromadně, což mně osobně nevyhovuje, protože to je dle mého názoru v rozporu s individuálním přístupem. Hodně času se sedí a poslouchá učitel. Ale proti tomu Ty nejspíš nic nemáš. Na muj vkus je tam málo spolupráce. Klady vidím spíš dílčí (rytmizace při fixování učiva typu násobilka, formy, z velké části pojetí výtvarné výchovy, využívání přírodních materiálů apod.). Jsou ale rodiny a děti, pro které je waldorfský přístup vhodný a proto tu podle mě má své místo. Pro naše kluky je asi nejvhodnější Montessori, protože se projevují skoro přesně tak, jak se s tim v Montessori pedagogice počítá a z čeho vychází. Mně by asi nejvíc sedla integrovaná tematická výuka (nebo projektová). Začít spolu je podle mě ideální pro ty, kdo sice s alterškolama sympatizují, ale ještě si nejsou jisti, zda jsou opravdu "účinné". Atd. Ale nemůžu to všechno rozepisovat - spíš jsem schopná odpovědět na konkrétní dotaz. Jediné co platí obecně (a co Ty víš) je, že vždycky nejvíc záleží na konkrétním učiteli a na konkrétním dítěti. Pro dítě by měla fungovat určitá shoda mezi výchovou v rodině a ve škole, aby si ty dva světy neodporovaly, v lepším případě, aby se prolínaly a doplňovaly. A s těmi učiteli je to složitější, protože dobrou učitelku samozřejmě můžu najít na běžné škole (ovšem může onemocnět, jít na mateřskou, stěhovat se apod.) a špatnou můžu potkat na alternativní. Já osobně ale přesto volim Montessori, protože zaprvé zastávám názor, že tam je větší procento učitelů, které jejich práce baví a snaží se dál vzdělávat (je tam víc práce, takže pokud změna typu školy nepřišla od ředitele a nejde tu o ztrátu místa, nemají důvod se tam cpát ti pohodlní) a zadruhé - ani dobrá učitelka nemůže na běžný základce nabídnout mým dětem ten systém výuky, kterej jim (podle mě) sedí a je pro ně cestou k efektivnímu učení, protože k tomu nemá prostor v legislativě, materiální zázemí a podporu ostatních.
Jen pro zajímavost - i v Montessori jsou věci, který mi nesedí - nejsem nekritický obhájce, jen někde vidím těch záporů víc a někde míň.