Možná to tu už zaznělo, ale mě se poslední dobou čím dál častěji stává, že se mě někdo venku - nejčastěji nějaká důchodkyně - začne vyptávat, kolik chci mít dětí. Obvykle to nastane, když vidí, že mám dvouleté dítě, tak se ptá, jestli už má nějakého sourozence. Když odpovím, že ne, tak následuje další příval otázek. Naposled byla dotyčná natolik vlezlá, že mi řekla, že bych měla honem rychle přidat a na malou do kočárku začala něco ve smyslu "že chceš bratříčka nebo sestřičku". To se ve mě začasla vařit krev. Namísto toho, abych jí řekla, že jí do toho nic není (což jsem měla na jazyku), tak jsem jen procedila mezi zuby, že mám důvod nechat si to pro sebe a ať se nezlobí, že o se o tomhle s cizími lidmi nebavím. Obvykle jen dávám najevo "uvidíme" atd. a rozhovor se snažím stočit jinam. Tentokrát mě to ale namíchlo. Je to přece jenom dost osobní. Jak by se třeba cítila maminka, která právě potratila nebo jí opustil partner nebo co. Taky jen tak nepřijdu k nějaké babce a nezeptám se jí ve třetí větě jaký má třeba důchod. Předpokládám, že maminkám jedináčků se tohle stává často a s věkem dítěte těch situací přibývá, tak se chci zeptat, jak to řešíte - nejlépe taktně a před dítětem.