Možná, že můj problém bude znít trošku banálně v porovnání s tím, co sem píší jiné, ale zajímal by mě aspoň váš názor.
Všechno se to odehrálo ve velice krátké době. O prázdninách jsem byla s přítelem na dovolené a tam to ještě nějak klapalo, pak se to začalo pomalounku zhoršovat. On odjel do práce, což znamená, že je od pondělí do pátku mimo Brno a o víkendu občas jede na vandr, ať už se mnou nebo bez. V té době jsem se cítila taková opuštěná a ozval se mi kamarád, kterého jsem znala z první třídy, jestli s ním někam nezajdu. Postupně jsme se začali zbližovat a velice jsme si rozumněli. Oba jsme si připadali sami a tak jsme se začali objímat, což se dá brát ještě jako kamarádství. Časem jsem prostě nedokázala vydržet ho nepolíbit, jenomže mi tehdy nedošlo jaký kolotoč nastane. Nějak jsem přehlídla, že jeho city už zdaleka nejsou kamarádské. A tak nastal čas velkých změn. Přemýšlela jsem s kým z nich zůstat, rozhodování pro mě bylo velice těžké, každý člověk má své plusy a mínusy a tak jsem čekala, co mi poví moje srdíčko (i když to zní asi malinko praštěně). Srdíčko se rozhodlo, že minulý vztah je třeba ukončit, tehdejšího přítele už jsem ho nemilovala, zato jsem se zamilovala až po uši do svého současného přítele (mého kamaráda). Ironií je, že tehdy v té první třídě mě nemohl ani vystát:o). Jsme teď spolu asi dva týdny (všechno se to odehrálo během jednoho až dvou měsíců), jsme si neuvěřitelně povahově podobní a tam, kde podoba schází, se doplňujeme. Oba hrozně toužíme po dětech (měla bych podotknout, že je nám devatenáct. Díky těžkému dětství a tak nějak celkově jsme trošku předčasně dospěli) a harmonickém vztahu, ani jeden z nás nevstupoval do tohohle vztahu s tím, že je to jenom na chvilinku, ale že si hledáme partnera na celý život. Bavíme se spolu asi o všem. Díky těžkým začátkům jsme na podobné psychické rovině (ačkoliv to zní divně) a navzájem se velice milujeme. Shodli jsme se na tom (i když to bude znít uhozeně), že to nemůže být náhoda, že jsme se potkali zrovna v tu dobu, že to celé takhle prostě mělo být. Mluvíme spolu o dětech, o rodině, o tom kde budeme žít a jak si to představujeme a jaký byl náš dosavadní život. Děsí mě na tom spíš jiná věc: nikdy jsem nebyla schopná na začátku vztahu, a kolikrát ani později, schopná si uvědomit, jestli bych s tímhle člověkem dokázala zůstat. Jenomže tady jsem si naprosto jistá, že kdyby mi teď po tak krátké době řekl: Vezmeš si mě a pořídíme si mimi?, že bych řekla: Jasně a kdy?
Zdá se vám to uspěchané, nebo prostě opravdu existuje ta osudová láska a pak je jedno, kdy se lidé rozhodnou být opravdu spolu?