Tak dlouho jsem ctila soukromí 15ti leté dcery, až se jednoho dne ocitla na ARO - otrava léky.
Projevovala jsem jí dostatečný zájem, měla snahu si s ní povídat, někdy se s něčím svěřila, ale většinou byla zarytá jak partyzán. Říkala jsem si - puberta - a respektovala to, že chce věci řešit se svými spolužáky, kamarády...
Lékař nám sdělil, že byla v dlouhotrvající depresi, která vyústila pokusem o sebevraždu. Její chování se v uplynulých měsících nijak drmaticky nezměnilo, nic nenasvědčovalo tomu, že je něco v nepořádku.
Dcera je dnes po zdravotní stránce OK. Ale já si stále kladu otázky, proč jsem k sakru byla tak nechutně čestná a ctila její soukromí, nikdy jsem jí nelustrovala SMS, nekoukala jí přes rameno, když chatovala se spolužáky a kamarády, neprohlížela jí sešity, prostě po ničem nepátrala.
Kdybych to bývala udělala, mohla jsem zachytit nějaké signály. Nebo taky ne.
Každá mince má dvě strany, taky jsem chtěla ctít soukromí, ale zároveň rozumím rodičům, kteří chtějí být v obraze, nejde o to dítě špehovat, jen se dozvědět, co se děje. A samozřejmě zůstat naprosto diskrétní.