Nedávno mě velmi potěšil a pobavil můj 2,5letý syn, když se zavřel do dětského pokoje a vesele na mě zavolal: "Mami, já chci tady být sám." Potěšilo mě, že už má potřebu soukromí a dokáže ji tak pěkně vyjádřit. A že se zdravě osamostatňuje.
S dětmi ve věku 2,5 roky a 4 měsíce je to zase o něčem jiném, ale snažím se oboustrannou potřebu soukromí řešit nějak spontánně a diplomaticky, být dětem k dispozici, když potřebují moji pozornost, a nechat je v klidu, když mám dojem, že zrovna moji pozornost nepotřebují. Pokud chci být zrovna sama já, tak je nějak pěkně zabavím (hračkou, pohádkou), ale neodháním je.
Mladší synek spí pochopitelně s námi v ložnici. Staršího tam uspíme (chce být s bráškou a mně můj šestý smysl říká, že kdybych ho poslala pryč, mohl by žárlit, což jinak skoro nedělá) a pak ho přeneseme do jeho pokojíčku. Když se starší syn v noci vzbudí, tak k nám může kdykoli přiběhnout. Občas se ale vzbudí, zůstane v pokojíčku a je tam spokojený sám.
Ale chápu, že jsi zjevně mluvila o větších dětech.